1.

Úvod

2.	Vymezení Maastrichtské smlouvy a třech chrámových pilířů

2.1	Jednotný evropský akt

2.2	Schengenské dohody

2.3

I. pilíř

2.4

II. pilíř

2.5	III. pilíř

3.	Formování Evropské unie

4.	Aktivity a právo Evropské unie

5.

Závěr

6.	Použitá literatura

"Na nynější podobě Evropské unie má velký podíl především Maastrichtská smlouva z února roku 1992, která v platnost vstoupila v listopadu 1993. V rámci integračního procesu Evropy je rozhodně mezníkem, protože Maastrichtskou smlouvou začíná reálná politická spolupráce, tímto smluvním krokem byla Evropská unie založena, přestože bez právní subjektivity, tedy nemá status mezinárodní organizace. Tento problém byl řešen tím, že Evropská unie v podstatě zastřešovala tři fungující Společenství, která sama vládla vlastními právními subjektivitami – EHS, EURATOM a ESUO. Tato Společenství spojil již Jednotný evropský akt , což byla první reformulace Římských smluv, ovšem jeho vyjádření cílů bylo značně roztříštěné a poměrně neefektivní.
K uzavření této smlouvy vedly snahy prohloubit integraci a vybudovat politickou unii jako součást širší reformy Evropského společenství, kterýžto trend uspěl především zásluhou Jacquese Delorse, francouzského ekonoma a politika, který v letech 1985-1995 působil jako předseda Evropské komise. V tomto duchu prosadilo mezivládním konferencím tehdy předsedající Lucembursko soubor mnoha dílčích částí odlišné právní povahy, pro zjednodušení formulovaných jako model tzv. chrámu, v němž byly mimo rámec zakládajících smluv vyčleněny do tzv. pilířů soudní agenda, vnitropolitické otázky a zahraničně-politická spolupráce a obrana, k nimž se dostanu později. Maastrichtská smlouva tak do jednoho poměrně složitě členěného souboru dokumentů shrnula aktivity, které byly prováděny často v nenavazující legislativní základně.
Maastrichtská smlouva tedy v Čl. B Smlouvy o EU definuje najednou několik nových cílů. Především zdůrazňuje dokončení realizace vnitřního trhu, tedy prostoru bez vnitřních hranic, posilování soudržnosti zejména v hospodářské a sociální sféře, což mělo vyústit vytvořením hospodářské a měnové unie. Jeden z dalších zmíněných pilířů se věnoval společné zahraničně bezpečnostní politice, včetně společné obranné politiky. Vzhledem k zavedení termínu ‚Evropská unie‘ bylo nasnadě vytvoření statusu ‚občana EU‘, jakožto posílení práv občanů členských zemí. Dalším cílem, jemuž se dopodrobna věnuje třetí pilíř Smlouvy, byla spolupráce v oblasti vnitřních věcí a justice.
Zmíněné oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justice a vnitra, které navazovaly na původní rámec Schengenské dohody z roku 1985 jako původně mezistátní dohody, byly stejně jako předtím založené na mezivládním principu rozhodování. Maastricht totiž Schengen zahrnul do společných cílů. Pro zbylou agendu Společenství byl zamýšlen supranacionální charakter. Tento rys byl zjevný především v procesu přijímání rozhodnutí. Zatímco nadnárodní charakter např. prvního pilíře přenechává v legislativním procesu roli iniciátora výhradně Evropské komisi, Rada ministrů se s rozhodováním vypořádává hlasováním v plénu, v němž vítězí kvalifikovaná většina.
Co se týče již několikrát zmiňovaných třech pilířů maastrichtského chrámu, které uspořádávají jednotlivé oblasti politik Společenství, tak k jejich definici je třeba zmínit dříve uzavřené smlouvy. Smlouva o EHS tvoří hned ten první, pouze Maastrichtská smlouva ji přejmenovala na Smlouvu o ES. První pilíř tedy sjednocuje všechny snahy mířící k jednotnému trhu – celní unii, vnitřní trh, společné politiky, koordinované politiky a hospodářskou a z dlouhodobějšího hlediska i měnovou unii. (čl. B Smlouvy o EU) Jeho součástí se měla stát i Evropská charta sociálních práv, ovšem vzhledem k neochotě Británie ji plně akceptovat jako součást evropské legislativy byla přijata separátní smlouva o sociální politice. Ta zavazovala zbylých 11 států, kdežto Británie využívá lehce divergentního režimu, který ji umožňuje tzv. princip opting-out (viz dále). Oblast sociálních garancí tak spadá pouze pod kategorii koordinovaných politik.
II. pilíř maastrichtského chrámového systému zahrnuje nově formulovanou společnou zahraničně bezpečnostní politiku (SZBP, čl. B a J Smlouvy o EU), která by v budoucnosti měla vyústit i ve společnou obrannou politiku. Cílem byla samozřejmě realizace politiky obrany a bezpečnosti, ale i ochrana lidských práv a svobod, zajištění společných hodnot, upevňování právního státu a demokracie, která s problematikou lidských práv úzce souvisí, nezávislost Unie a rozvoj zahraničních vztahů, především v oblasti spolupráce.
Z hlediska Evropské unie je ale II. pilíř Smlouvy o EU zaměřen pouze na jakési ‚zvládání krizí‘. První verze Smlouvy o EU, tedy Maastrichtská smlouva, stanovila šest výše zmíněných a mírně přeformulovaných cílů SZBP, z nichž dva se přímo dotýkaly bezpečnosti - tj. posilovat bezpečnost Unie a jejich států všemi způsoby a ochraňovat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost. Samozřejmě je vše nutné činit pouze v souladu především s Chartou OSN a následně i sledovat zásady Závěrečného Helsinského aktu, cíle Pařížské charty pro novou Evropu a Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod."

Seminární práce z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně pro předmět Evropská integrace. Práce byla vypracována ještě před předložením Lisabonské smlouvy. Práce obsahuje poznámky pod čarou.