1.	Sociální komunikace

2.	Komunikační proces

3.

Kontext

3.1	4 Základní hlediska

4.	Obecné podmínky komunikace

5.	Verbální komunikace

5.1

Rozhovor

5.2	Nejdůležitější překážky na cestě k dialogu

6.	Srozumitelnost naší řeči

7.	Morální a etická stránka řeči

7.1

Devalvace

7.2

Evalvace

8.	Paralingvistické aspekty naší řeči

9.	Zásady správné verbální komunikace

10.	Neverbální komunikace

10.1	Co lze navzájem neverbálně sdělovat

11.	Druhy neverbální komunikace

11.1

Mimika

11.2

Gesta

11.3

Haptika

11.4

Proxemika

11.5	Proxemické zóny

12.	Posturologie

13.	Úprava zevnějšku

14.	Komunikace prostřednictvím předmětů

14.1	Neverbální signály

15.	Poruchy komunikace

15.1	Nejčastější typy poruch komunikace

15.2	Poruchy komunikace v sociální skupině

"Verbální komunikace

Verbální komunikace může mít několik forem, které lze členit z hlediska počtu zúčastněných osob, z hlediska prostředí a účelu, za jakým je vedena. Verbální komunikace je převážně slovním signálem přenášena mluvením na sluchové orgány. Mezi nejzákladnější podoby verbální komunikace podle počtu zúčastněných osob je rozlišován:
1. monolog
2. dialog
3. skupinový projev
4. projev

Rozhovor patří mezi nejužívanější metody užívané ve verbální komunikaci. Základním
Předpokladem pro vzájemné porozumění je schopnost empatie a umění naslouchat. Empatie není soucit, ale schopnost vcítit se do situace druhého člověka.
Rozhovor je forma interpersonální komunikace, ve které se setkávají dva lidé a prostřednictvím otázek a odpovědí dosahují svých cílů. Specifické cíle rozhovoru určují strukturu obsahu a formu rozhovoru.
Z hlediska cíle tazatele a dotazovaného:
a.) přesvědčovací rozhovor – cílem je vyměnit postoje a chování toho druhého. Klademe otázky tak, abychom člověka někam dovedli.
b.) hodnotící rozhovor – například u svého nadřízeného, měl by být zakončen povzbuzením
c.) propouštěcí rozhovor – sdělení důvodu
d.) poradenský rozhovor – pomoci tomu druhému, vyrovnat se s problémy, vysvětlení
e.) informační rozhovor – snažíme si zjistit něco o tom druhém
f.) přijímací rozhovor – zajímáme se o základní údaje, vzdělání, inteligenci…

Za specifický druh rozhovoru je považován dialog. Aby mohl dialog vzniknout, musí být splněny tři aspekty:
1. při dialogu je sledován cíl, k němuž směřuje činnost účastníků dialogu
2. dochází k vzájemnému ovlivňování účastníků
3. dialog odráží vzájemné vztahy účastníků a zároveň je může měnit.
Ke zrodu dialogu je zapotřebí dobré vůle z obou stran. Jednostranné snažení je vždy neúspěšné.

Nejdůležitější překážky na cestě k dialogu:
a.) obavy a strach – někteří lidé mají strach z upřímnosti, někdy proto, že chtějí zabránit jejímu zneužití nebo mají špatné zkušenosti z minulosti
b.) obranné reakce – nepříjemná překážka v dialogu, neboť obranáři používají v hojné míře projekce a tím jsou jejich reakce někdy dosti „nečitelné“. Druhý účastník hovoru je překvapen například agresivními výpady nebo neadekvátními reakcemi…
c.) simulace a disimulace – pokud jeden z účastníků není upřímný, něco zatajuje nebo předstírá, dojde k jevu, který nazýváme v psychologii „vyhořívání“. Přes veškerou snahu jednoho partnera pokračovat s druhou stranou dosáhne vyčerpání a konce dialogu. Znemožní se tím jakákoliv dohoda.
d.) neúcta k druhému – projevuje se v chování, ve verbální i neverbální komunikaci, devalvačními výroky, ironizováním apod.
e.) vyhýbání se ratifikaci sebepojetí partnera
f.) nezralost osobnosti – zralá osoba je schopna objektivity, není egocentrická a umí modifikovat svoje postoje. Nedrží se za každou cenu svých schémat a názorů.
g.) neschopnost resonance – znamená, že dotyčný neumí naslouchat druhému, je opojen pouze sebou samým a prezentací svých myšlenek
h.) neukázněnost – ukázněnost je v dialogu nezbytná, neboť jinak není možný dialog. Účastníci musí ovládat svůj egocentrismus, tendence k expanzívnosti, strhávání pozornosti jen na sebe bez ohledu na druhého.

Je nutné se učit sebeovládání, mít schopnost seberegulace a v neposlední řadě mít i některé osobní vlastnosti, abychom mohli vstoupit do dialogu a být v něm úspěšný.
Pro zkušeného učitele, právníka či managera by měla být charakteristická nejen bohatá slovní zásoba, ale především schopnost pohotového a výstižného vyjadřování. Řečník musí být schopen tutéž myšlenku vyslovit různým způsobem podle úrovně posluchačů. Řečníci by měli vědět, že velmi příznivě působí klidný a hluboký hlas."

Práce obsahuje schémata.