1.

Expozice

1.1.	PhDr. Karel Kopřiva, CSc., „Lidský vztah jako součást profese“

1.2.	Wolfgang Schmidbauer „Syndrom pomocníka“

2.	Srovnávací analýza

3.	Vlastní názor

"Já osobně se domnívám, že spolu s první knihou by měla být základním kamenem přípravy na tyto pomáhající profese. Nejen, že by je měli číst studenti, či laici, při rozhodování se zda v tomto odvětví působit, ale každý profesionál by je měl mít ve své knihovně a často se k nim vracet. Při tak povolání je vcelku pochopitelné, že na čtení nezbývá mnoho času. Pokud ale pracujeme v pomáhajících profesích, měli bychom mít na prvním místě zájem příjemce naší práce a mít tedy snahu na sobě stále pracovat, přinejmenším však nesnižovat kvalitu našich služeb.

II. Srovnávací analýza

Nejsem plně přesvědčena zda Vám následující řádky přinesou srovnávací analýzu v pravém slova smyslu. Ne že bych se o to nepokusila. Po přečtení obou těchto výborných publikací jsem ale dospěla k názoru, že je vůbec nechci porovnávat ale spíše nabídnout kapitoly, které mě osobně zaujali. Ony se totiž vůbec nevylučují ani nehovoří odlišně, proto není dost dobře možné je posuzovat.

Kniha PhDr. Kopřivy, CSc. obsahuje první kapitolu s názvem „Vztah mezi pracovníkem a klientem“. Tato kapitola klade důraz na samotnou potřebu takového kvalitního vztahu. Poukazuje na to, že v pomáhajících profesích je mnohdy samotné navázání kvalitních vztahů s klienty těžké. Upřímně řečeno klientela profesionálů v pomáhajících profesích je velice pestrá a nesourodá. Nicméně mají mnohé společného. Buď jsou to lidé, jež mají problém se začlenit do většinové společnosti a nebo jsou již začleněni ale ocitli se v nepříjemné, nestandardní situaci, díky které nemusí reagovat např. adekvátně a tudíž je s nimi těžké navázat vztah plný důvěry a porozumění.
Autor čtenáře upozorňuje na úskalí, která provázejí navázání takových vztahů. Předpokládá, že čtenář má o takový výkon svého povolání zájem a ze své hojné praxe s pracovníky z pomáhajících profesí vypichuje dva zdánlivě protipólné postoje pracovníků.

Jedním z nich je nadměrná kontrola. Jistě každý zná tu „zlou“ sociální pracovnici, kterou televizní pořady dodnes s oblibou prezentují. Sklon k takovém chování ke klientovi mají zejména pracovníci ve vztahu k závislým osobám, recidivistům v jakékoli oblasti, pracovnice OSPOD, apod.

Druhým je sebeobětování pracovníka ve „prospěch“ klienta. Prospěch je slůvko v tomto případě opravdu diskutabilní. Doktor Kopřiva jasně popisuje, že prospěch klienta je minimální naopak mu tento postoj profesionála škodí. Nemluvě o dopadu na pracovníka samotného a jeho osobní život. Myslím si, že při poctivém sebezkoumání se mnoho z pomáhajících víceméně najde v některém z těchto dvou „nezdravých“ postojů.

Následující kapitola „Vnitřní svět druhého člověka“ nás nechává na základě několika příkladů z praxe nahlédnout do tzv. přenosu osobní reality klienta na pomáhajícího. Upozorňuje na nebezpečí takového zvnitřnění pocitů druhého člověka. Jako velice dobré považuji autorovo nekompromisní opakování, že „vnitřní svět je obraz světa, který si kreslí každý sám, byť často i proti své vůli.“ Nutí pracovníky aby si uvědomili, že každý si tedy za svůj vnitřní svět nese zodpovědnost a potažmo je také jediný, jež je schopna jej změnit."

Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta, Katedra náboženské výchovy a charitativní péče.