0.

Úvod

1.	Místo sociální psychologie v systému věd

2.	Člověk v sociálním prostoru

2.1.	Sociální interakce

2.1.1.

Kontexty sociální interakce

2.2.	Konformita

2.3.

Vnímání

2.4.	Komunikace

3.	Náročné, zátěžové a konfliktní sociální situace

3.1.	Náročné životní situace

3.2.	Problémová situace

3.3.

Frustrace

3.4.	Konfliktní sociální situace

4.

Postoje

5.	Psychologie skupinového života

5.1.	Malá sociální skupina

5.2.	Struktura skupiny

6.

Závěr

"2 Člověk v sociálním prostoru
Hayesová (1998, s. 9) uvádí, jsme společenští tvorové. Neustále se stýkáme s jinými lidskými bytostmi. Mluvíme spolu, uzavíráme dohody, zapojujeme se do skupin a vyměňujeme si názory na nejrůznější věci. Potřeba společenského kontaktuje evolučním dědictvím podobně jako lidská ruka - utváří a usměrňuje poznávání světa.
Podle Výrosta a Slaměníka (1997, s. 23) se pole zkoumání sociální psychologie se zdá být tak jasně vymezeno již adjektivem v názvu oboru, že se může jevit triviálním, a vlastně nadbytečným, zamýšlet se nad chápáním „sociálna“. Sociální pouto, vztahy a procesy tvoří z hlediska fenomenálního nazírání každodennosti prostředí, v němž se přímo „koupeme“. Náš individuální psychický život se jeví být na tomto prostředí vnějškově závislý, ale přesto jasně vyčleněný a svou podstatou autonomní. V předvědecké sociální psychologii (stejně jako v každodenním uvažování tzv. selského rozumu) se stále objevují dvě základní myšlenky o vztahu člověka a společnosti. Oběma je společná představa o jasné oddělenosti individua, jako nositele „psychiky“, a společnosti, jež představuje „sociálno“.
První z nich spočívá ve zdůraznění primátu individua vůči společnosti a jejím institucím. Tato představa jako by vizuálně, tedy přímo, odrážela bezprostředně prožívanou empirickou skutečnost: individuum, hranicemi svého těla vymezený a vyčleněný jedinec, je něco samozřejmého, důvěrně známého, co si snadno představíme jednoduchou projekcí vlastní zkušenosti. Z našich jednotlivých činů, z interakcí s druhými lidmi se rodí složitější jevy (kooperace, konflikty, ovlivňování) nebo instituce (rodina, vrstevnická skupina, školní třída, stát, národ). Individuální psychické dispozice jsou v pozadí činů, jejichž výsledkem jsou sociální instituce.
Uvedený přístup vysvětluje organizaci společenského života individuálními zvláštnostmi lidí (z historických zdrojů sociální psychologie připomeňme jen slavnou práci G. Le Bona Psychologie davu, srv.1976). Složitější sociální jevy jsou nám srozumitelné proto, že se předpokládá strukturní paralelismus mezi jedincem a společností. Jde jakoby o stejný text psaný jednou malými a jednou velkými písmeny. Fungování společnosti a její struktura je vysvětlitelná z psychologie individuí, ale sám jedinec a jeho psychika zůstává geneticky nevysvětlena, tj. „mimo hru“ zůstává její zrod a vývoj."