1.	Otroctví a koloniát

2.Provinciální města ve 2. století

3.	Politické a hospodářské poměry v Římě

4.	Stav senátorský

"Složení senátorského stavu


Napřed Julius Caesar a později Augustu povyšovali do stavu patriciů některé významné senátorské rodiny. Jejich příkladu následovali i jiní císařové. Nový patriciát tvořil privilegovanou skupinu členů senátu. Většina nových patricijských rodin pocházela ze starých plebejských rodů, ale i těch bylo málo, neboť potomci senátorů z doby republiky tvořili ve II. stol. sotva třetinu senátu. I když někteří členové senátu měli stejná jména se starými patricijskými rody, nebyl to důkaz jejich příbuzenství s dřívějšími aristokratickými rodinami. Tato jména přijímali z různých důvodů lidé prostého původu.


Senát se doplňoval novými členy. Předně v době Antoninů (i v době julsko-klaudijské) byli povyšováni do senátorského stavu příslušníci italské municipální aristokracie; ti tvořili většinu, ale jejich počet byl do jisté míry omezen. Počet Italiků v senátě v době Antoninů tvořil asi 58 % z celkového stavu všech známých senátorů. Z ostatních senátorů procento rodáků ze západních provincií za Antoninů postupně klesá, zato se zvyšuje počet senátorů z východu, kteří se počali do senátu uvádět systematicky za vlády Traianovy.
Do senátu se dostávali lidé majetkově zabezpečení a na východě, kde bylo vyvinuté hospodářství, se našlo mnoho lidí vládnoucích velkým jměním.
Úvahy Diona Chrysostoma o významu panovnické moci ukazují, že mezi zhellenisovanými elementy římských východních provincií byli lidé, kteří podporovali a hájili absolutistické tendence římských císařů. Konečně volba senátorů z lidí východního původu se odůvodňovala vládními potřebami.
Ke správě pořečtělých krajů na východě bylo zapotřebí takových lidí, kteří uměli řecky a znali tamní obyčeje. Vláda to měla na zřeteli a tím se otvírala cesta do senátu osobám narozeným na východě.


Mezi senátory bývali i členové východních panovnických rodů, zbavených trůnu. Noví senátoři pocházeli z různých společenských skupin. Do senátorského stavu byli povyšováni důstojníci ze stavu jezdeckého po úspěšné vojenské službě. Senátory se stávali i císařští úředníci. Do senátu se uváděli i příslušníci municipální aristokracie, známí svým bohatstvím nebo vzděláním.



Politický a sociální význam senátorského stavu


Shoda mezi císařem a senátem je vysvětlována nejen politickými zájmy, ale i morálními vlastnostmi císařů. Působilo zde též to, že mnozí senátoři dosáhli svého postavení přízní panovníkovou. Avšak úplný soulad mezi císaři a nejvyšší vrstvou neexistoval. K třenicím došlo za Hadriana, a za Commoda vznikla nová etapa bojů mezi císařem a senátory.

Za Antoninů došlo ke známé změně – k přizpůsobení monarchických idejí tradičním římským heslům. Avšak k úplné shodě monarchických principů se starořímskými základy dojít nemohlo. Tradice kdysi politicky všemocné vrstvy, vládnoucí celým světem, zůstávaly. Proto nebylo možno vyhnout se konfliktům. Vznikaly tehdy, když se absolutistické tendence projevovaly otevřeně. Tak tomu bylo za vlády Domitianovy a Commodovy.
Císařové odstraňovali nepřátelsky proti nim vystupující senátory, jejich jmění se konfiskovalo. Vcelku však používal senátorský stav dřívějších privilegií. Senátoři zůstávali majiteli velkostatků, založených na práci otroků nebo polozávislých lidí, což dodávalo senátorskému stavu jako celku značnou hospodářskou váhu a jistou nezávislost v otrokářské společnosti."