1.

Úvod

2.	Střední vrstvy

3.	Střední vrstvy a splynutí s dělníky

4.	Sociologické portréty

4.1.	David Riesman

4.2.	Charles W. Mills

4.3.	William H. Whyte

4.4.	José Ortega z Gasset

4.5.	Erich Fromm

4.6.	Robert K. Merton

4.7.	Herbert Marcuse

4.8.	Christopher Lasch

4.9.	Erwing Hoffman

4.10.

Zikmund Bauman

5.

Závěr

"Střední vrstvy a splynutí s dělníky

V 50.letech se tvrdilo , že chudoba i bohatství ze společnosti zmizí a iluze o možnostech středních vrstev vrcholily. Dělníci začínají postupně splývat svým příjmem, životními hodnotami i politickými postoji se středními vrstvami. Právě v 50.letech se televizor stává povinnou součástí vybavení domácností. Střední vrstvy pohlcují dělníky, nikoli naopak, přesto se stále ještě liší, dělníci uznávají stálá zaměstnání, jistotu práce je pro ně důležitější než kariéra a mají stále jiný vkus a životní styl. V 60.letech dochází ke střízlivění, zvýšení příjmů dělníků nevedlo k jejich integraci do středních vrstev. Dělníci se neúčastní veřejného života, jsou soustředěni na rodinu a domácnost, jsou ohroženi rizikem nezaměstnanosti a nemají šanci na kariéru. Vyznačují se dichotomickým vnímáním společnosti, společnost vidí jako privilegované oni a diskriminované my, a proto kolektivně hájí své zájmy. Dělníci žijí přítomností, protože budoucnost je nejistá. Materiální standard středních vrstev si pořídí jen prací, často pomocí přesčasů, ale už jim nejde o zvýšení sociálního statusu.
(Keller 2000 : 24-27)
Sociologické portréty

Sociologové se snažili do posledního detailu vykreslit všeobecný typ člověka, který reprezentuje společnost své doby, vždy si vybrali příslušníka střední vrstvy.

David Riesman

Nejdříve existuje člověk orientovaný na tradici, který žije ve svém kmeni a nemá na vybranou, protože kdyby nerespektoval tradice společnost by ho vypudila.Dalším typem člověka je člověk řízený zevnitř, který se přidržuje relativně neměnných hodnot, a tím v celku bezpečně prochází novými a dosud neznámými situacemi. Časem ale přestávají hlavním problémem být neznámé věci, ale stávají se jím druzí lidé, s nimiž se člověk setkává ve společnosti při dobývání kariéry. Tak aby se v tomto davu pohyboval co nejjednodušeji snaží se splývat s davem, a tak vzniká člověk vnějšně řízený.
David Reisman považuje člověka vnitřně řízeného za hodnotnějšího než člověka řízeného zvnějšku , vnějšně řízený postupem času řízeného zevnitř vytlačuje. Zatímco ten první zůstal v hloubi duše stále svůj, přestože navenek zachovával obecně platné normy, zvyky a pravidla. Ale člověk vnějšně řízený není svůj nikdy, a to ani v případě, když se snaží odlišit od druhých. Je navždy neklidný, chybí mu jistota a tak mu nezbývá nic jiného než stále úzkostlivě udržovat krok podle tempa davu, jehož je součástí. Pokud by jen na okamžik zpomalil nebo vybočil z řady, stěží by pak ostatní dohonil. Tato nervozita a strach že vypadne z rytmu, jsou přítomny už dětském věku, kdy si dospělí přejí, aby dítě poslušně cupitalo s ostatními. „Celý dav je ustavičně za pochodu, jež zaručeně nemá žádný cíl. Východiskem i konečným cílem osamělého davu totiž není nic jiného než právě jen souhlas druhých s pochodováním.“ 1) "