1.	Význam řeči obecně

2.	Některé teoretické přístupy k vývoji řeči

2.1

W. Stern

2.2

K. Bühler

2.3	B. F. Skinner

2.4	N. Chomský

2.5	FLS - Functional Language System P. Liberrmana

2.6

J. Piaget

2.7	L. S. Vygotský

2.8	P. J. Galperin

2.8	J. Bruner, H. Sinclair, H. a M. Papouškovi a další

3.	Hypotézy o průběhu řečového vývoje

4.	Předřečové projevy

5.	Specifika „ řeči zaměřené na dítě“

6.	Období předpojmové, symbolické

7.	Otcovská a mateřská mluva a její specifika

7.1	Možné příčiny rozdílů mezi matkou a otcem

8.	Několik poznámek o období předškolního věku

9.	Literatura

„Otcovská a mateřská mluva a její specifika

Matky i otcové sehrávají významnou emocionální i výchovnou roli ve vývoji dítěte. Výsledky detailnějších výzkumů posledních let upozorňují na to, že se oba rodiče částečně liší v interakčních stylech, v didaktickém chování a také v tom, jak se svými dětmi mluví.
Společným rysem otcovské i mateřské mluvy je její simplifikace a přizpůsobování rostoucím řečovým schopnostem dítěte.
Existuje však domněnka, kterou dokládají mnohé odborné studie, že otec je pro dítě náročnějším konverzačním partnerem, alespoň pokud hovoříme o udržení rozhovoru. Hovoří méně a nepřijímá takovou zodpovědnost za udržení rozhovoru s dítětem jako matka.
Slovník otce je údajně bohatší než mateřský (Rondal, 1983). Zdá se též, že se rodiče liší v užívání typu slovníku. Otec užívá méně frekventovaných slov v hovoru s dítětem od 2 do 5 let (Kriedberg, 1975). Otec podává a iniciuje více informací než matka při hře se složitou hračkou (Masur, Gleason, 1980). Otcové jsou konverzačně více nároční než matky (Ratner, 1988). Matky jsou citlivější na lingvistickou úroveň svého dítěte než otcové (Servis, Servis, 1982).
Bývá také zkoumán typ otázek, které dávají rodiče svým dětem. Rozlišuje se „yes/no“ otázka, vyžadující jednoduchou odpověď ano, ne a tzv. „who“ otázka, která vyžaduje vypracovanější odpovědi. Většina studií prokázala, že se rodiče v tomto ohledu neliší.
Lze tedy shrnout, že co se týče strukturální stránky řeči, nebyly nalezeny významné rozdíly mezi matkou a otcem, i když se jejich slovník ukázal jako poněkud odlišný. Otcův slovník obsahuje více vzácnějších slov a jeho řeč je tedy náročnější na porozumění pro dítě.

Sledujeme-li funkční a konverzační aspekty, lze si položit otázku. Jsou rodiče stejně senzitivní ke komunikačnímu úsilí svých dětí?
Otcové nepotvrzují či nevyžadují objasnění výroků svých dětí tak často jako matky a tedy konverzace často skončí (Mannle, Tomasello, 1987). Pro dítě to znamená, že musí vynaložit větší úsilí pro udržení rozhovoru se svým otcem než s matkou.
Rozumí dětským promluvám lépe otec či matka?
Výzkumně se buď sleduje počet žádostí o vyjasnění ze strany rodičů. Zde je ve většině výzkumů nalezen větší počet žádostí na straně otce, z čehož plyne, že má větší těžkosti dítěti porozumět. Nebo se sleduje schopnost rodičů vnímat a dekodovat audionahrávky svých dětí. Zde opět matky rozumějí lépe než otcové (Weist, Kruppe, 1977).
Vůči otci tedy musí dítě častěji reformulovat své výroky, aby mu rozuměl.
V rámci sledování konverzačního aspektu rodičovské mluvy se též ověřuje forma rodičovských direktiv či žádostí o akci. Rozlišuje se rozkaz přímý („nekřič“), nebo nepřímý konvenční a vyplývající („už ani nevím, jak vypadá ticho“). Dítě samozřejmě lépe rozumí rozkazům přímým.
Otcové mají tendenci užívat častěji komplexních forem rozkazů nebo silně nepřímých rozkazů či narážek („tvůj klobouk mi překáží v rozhledu“) (Bellinger, Gleason, 1982). Autoři vysvětlují tuto tendenci otce sklonem dávat logické výzvy svému malému dítěti, dítě je nicméně opět nuceno vynaložit na porozumění otci větší úsilí.“