0.

Úvod

1.	Periodizace psychického vývoje

1.1.	Vývojová období

1.2.	Období adolescence

2.	Socializační proces v období adolescence

2.1.	Role a vztahy mezi nimi

2.2.	Problémy v období socializace

3.	Vývojová krize

4.

Závěr

"3 Vývojová krize
Dospívající má podle Špatenkové (2004, s. 60) také četné problémy se sebou samým. Střídání nálad, negativismus, nejrůznější strachy a obavy, zábrany, pocit osamělosti, pasivita, rezignace, rebelie, hostilita, nenávist a sebenenávist, snadná fyzická i psychická unavitelnost, problémy s koncentrací pozornosti apod. komplikují dospívajícímu (a také ostatním) život a znesnadňují „optimální fungování“. Dospívající není spokojen sám se sebou (jak po fyzické, tak po psychické stránce), není spokojen se svým okolím (v nejrůznějších ohledech), má sklon k nadměrnému idealizování si určitých osob nebo osobností (např. „hvězd“), činí si z nich vzory a modely jednání, „Bohy“, napodobuje jejich oblékání, způsob vyjadřování, někdy i životní styl (např. alkohol, drogy, promiskuita apod.). Tyto idoly však často nemají dlouhou „životnost“, mohou být ze dne na den vyměněny, nahrazeny zcela kontrastující osobou či případnou devalvací jakéhokoliv ideálu. Tím vším pochopitelně dospívající provokuje své rodiče a další osoby ze svého sociálního okolí, s nimiž se dostává do neustálých sporů. Paradoxně si tak sám prohlubuje pocit osamělosti, opuštěnosti a zoufalství, z něhož hledá cestu ven opět v rebelii. Dospívající řeší a musí vyřešit, protože jinak se nevyřešený konflikt nebo vývojový úkol stane příčinou krize další. Podle Špatenkové (2004, s. 63) je dále důležité, aby problémy nebyly projednávány za zády dospívajícího, ale nejlépe v kontextu práce s celou rodinou. Problémy adolescence nemohou být vyřešeny bez aktivní participace dospívajícího. Vývojová, normativní neboli tranzitorní krize dospívání obvykle nevyžaduje odborné „ošetření“, pokud to dospívající odmítá a návštěvě odborníka se brání. Je ale možné a někdy velmi vhodné poskytnout rodičům podpůrnou psychoterapii a nabídnout jim objasňující rozhovor to může rodiče uklidnit a ujistit, že to, co prožívají, je „normální“.
Jestliže se však jedná o suicidální tendence, stavy zmatenosti, abúzus alkoholu nebo drog, je krizová intervence vhodná a v některých situacích přímo nezbytná. Může se stát, že problémy dospívajícího vykulminují. Např. potíže v přizpůsobování se požadavkům okolí přerostou únosnou mez (a trpělivost rodičů nebo jiných lidí), nebo se dospívající dostane do konfliktu se zákonem (delikvence mladistvých apod.) a je rozhodnuto o umístění dospívajícího do ustavní péče. Takovéto umístění do ústavní péče (např. diagnostický ústav pro mládež) by mělo následovat až jako poslední možnost, a to ve smyslu „ochrany“ (nikoli tedy trestu) dospívajícího před nebezpečím, kterým ohrožuje ať už sám sebe či své okolí. Konečné rozhodnutí o umístění mimo rodinu je vždy činěno ve spolupráci se sociálními pracovníky (resp. kurátory pro mládež), příp. s odborníky psychologicko-psychiatrických služeb. Pokus řešit problémy tím, že se dospívající odsune do nějakého ústavního zařízení, je často počátkem pravé „delikventní kariéry“ a otevírá se ďábelský kruh společenského vyloučení, problémového chování atd. Deviantní jednání dospívajícího je často důsledkem narušeného sociálního klimatu v rodině může se jednat např. o špatné vztahy mezi rodiči, alkoholismus v rodině apod. Svoji roli může sehrát také škola, šikanování ve škole, „vyhořelí“ učitelé nemající porozumění apod. Nemůžeme zapomenout ani na další socializační činitele, např. vrstevnické skupiny (party), masmédia apod."

Tato práce je kompilačního charakteru. Čerpá ze zdrojů uvedených v použité literatuře.