1.

Úvod

2.	Srovnávání práva

3.	Klasifikace právních systémů

4.	Kontinentální právní systém a jeho podsystémy

5.	Angloamerický právní systém a jeho podsystémy

6.	Islámský právní systém

7.	Právní instituce

8.

Závěr

"Kontinentální právní systém a jeho podsystémy

Jak už v této práci bylo zmíněno, kontinentální právo se vyvinulo recepcí práva římského. Pojem kontinentální se používá proto, že tento právní systém vznikl v kontinentální Evropě, odkud se cestou kolonizace nebo dobrovolného přejímání rozšířil i mimo Evropu.
V evropském právním systému jasně dominuje psané právo a je v něm jasně vymezena role soudce, a ve své ryzí podobě soudcovskou tvorbu práva zcela vylučuje. „Soudce podle tohoto systému právo toliko nalézá, avšak nevytváří je (platí tu striktní zásada, že rozhodnutí soudcovské toliko „ius dicit inter partes“). Dlužno ovšem ihned podotknout, že i v zemích kontinentálního systému, včetně Francie, kde se zrodil, má rozhodování vyšších soudů velmi značný význam na utváření práva; v některých zemích (např. V zemích skandinávských viz dále) v takové míře, že soudcovské rozhodování je považováno za subsidiární pramen právní.
Kontinentální systém není homogenní, nýbrž se člení, což bývá v literatuře většinou přehlíženo, v několik okruhů.“ Já zde jen stručně nastíním základní rysy právního subsystému francouzského, rakouského, německého, švýcarského, skandinávského a latinskoamerického, nezapomínaje přitom na již zaniklý socialistický, resp. Sovětský právní systém.
Ne náhodou začnu subsystémem francouzským, jelikož francouzský právní okruh lze považovat za prototyp kontinentálního práva a má díky svým kdysi četným koloniím obrovský vliv i mimo hranice vlastní země. „Základním pramenem francouzského zákona je občanský zákoník (Code civil,, obvyklá zkratka CC) z roku 1804, mohutné legislativní dílo vypracované pod zřetelným vlivem filozofie J.J.Rousseaua, jehož byl hlavní redaktor francouzského zákoníku Jean Portalis horlivým stoupencem.“
Code civil má v článku 4 ustanovení, která ukládá soudci povinnost provedení rozhodnutí i v případě nejasnoti nebo neúplnosti zákona, avšak v článku 5 soudcům zakazuje, aby o těchto zákonem nedostatečně nebo neúplně upravených případech rozhodovali obecným nebo normativním výrokem, což vylučuje tvorbu soudních precedentů.
V rakouském právním okruhu je základním pramenem práva obecný občanský zákoník z r. 1811 (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch neboli ABGB). „Vliv tohoto zákoníka nepřekročil významněji hranici rakouské části býv. rakousko-uherské monarchie. Jistý vliv měl jen kodifikaci v Srbsku, v Rumunsku a v Řecku a (podle rakouských pramenů) i v Chile a v Brazílii. Nicméně jde o legislativní dílo velmi pozoruhodné, spočívající (zejména dík svému poslednímu hlavnímu redaktorovi F. v. Zeillerovi) na koherentních filozofických základech přirozeně právního racionalismu. Tento filozofický základ je programově vyjádřen zejména v § 16 ABGB, v němž se praví, že „každý člověk má přirozená, již samým rozumem seznatelná práva a jest ho tudíž považovati za osobu“.“
Německý právní okruh byl vytvořen téměř o století později, když v roce 1896 vznikl a 1. ledna 1900 vstoupil v platnost německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch či BGB), který měl vliv i na právo dálněvýchodní, především na předrevoluční Čínu a Japonsko. Na rozdíl od okruhu francouzského a rakouského německé občanské právo postrádá filozofický základ a již brzy po vydání se objevilo, že má mnoho slabin a nedostatků.
„V současném Německu, tj. v Spolkové republice Německo, se v současné době odehrává bezprecedenční proces vnitrostátní akulturace práva (o pojmu akulturace viz dále). Po rozdělení Německa pokračovala SRN v tradicích německého práva, kdežto v NDR se počalo vyvíjet vlastní právo sovětského, resp. Socialistického typu. V oblasti občanského práva to vedlo k vydání občanského zákoníku NDR z roku 1975, který sice ne úplně, ale ve své základní koncepci zcela opustil právní podsystém německý a čerpal jednak z občanské kodifikace sovětské a především z občanské kodifikace naší, tj. z československého občanského zákoníku z roku 1964. Po opětovném sjednocení Německa roku 1990 platily tedy na půdě Spolkové republiky Německo dočasně dva velmi různé právní řády. Ponenáhlu však dochází k unifikaci německého práva, a to na bázi práva SRN. Dochází tedy k rozsáhlé a cílevědomé legislativní akulturaci práva bývalé NDR právu SRN a k návratu území bývalé NDR do právní sféry historicky se vyvinuvšího právního systému německého.“
Ve švýcarském právním okruhu je základním pramenem občanský zákoník (Zivilgesetzbuch či ZGB), který se skládá ze dvou zákonů, tj. občanského zákoníku vydaného roku 1907 a ze zákona o obligacích, který byl vydán roku 1911. V účinnost tyto zákony vstoupily v roce 1912 a stejně jako občanský zákoník německý, postrádají filozofický základ. „Jeho inspirací byl jednak usus modernus pandectarum a jednak německý BGB. Charakteristické pro švýcarský zákoník (a pro dobu ve které vznikl) je to, že ve své obligační části je výrazně komercializován. Občanské právo tu splývá s právem obchodním, a to tak, že převažuje prvek obchodněprávní. Stylotvorným prvkem ZGB je dále jeho čl.1, který ukládá soudci, aby v případě, že věc nemůže rozhodnout podle zákona atd., ji rozhodl tak, jako by byl sám zákonodárcem.
Švýcarský občanský zákoník měl též jistý vliv za hranicemi země (např. V Turecku) a působil jako vzor při kodifikaci tzv. věcného statutu v některých zemích Blízkého východu.“
Okruh skandinávského práva zahrnuje nejen Skandinávii, ale i Dánsko, které bylo do roku 1814 oficiálně součástí Norska, a Finsko, jež je součástí Skandinávského poloostrova jen z malé části, avšak vyvíjelo se v těsné závislosti na Švédsku. Jelikož tyto země nebyly přímo zasaženy recepcí římského práva a římskoprávní vlivy přebíraly nepřímou cestou od ostatních evropských zemí, vyvíjelo se v nich právo relativně nezávisle a od francouzského prototypu kontinentálního práva se výrazně liší.
Pramen skandinávského práva jsou především Švédský říšský zákoník který byl vydán roku 1734 a platil ve Švédsku, a zákoník z roku 1683 (Dánské právo krále Kristiána V.) platící v Dánsku a Norsku. „Ani v jednom ani v druhém případě ovšem nešlo o občanské zákoníky v dnešním smyslu. Byly značně kazuistické, z mezí soukromého práva vykračovaly a na druhé straně je nevyčerpávaly. Proto, vedle těchto zákoníků, které jsou zčásti dosud použitelné, byly v pozdější době vydávány četné zákony speciální.
Občanské zákonodárství skandinávských zemí tedy ani dnes neusiluje o vyčerpávající úpravu látky, nýbrž ponechává značný prostor pro aplikaci práva obyčejového a zejména též pro soudcovskou tvorbu práva, která tu bývá (byť nikoli v podobě závazných precedentů jako např. v Anglii) zpravidla uznána za důležitý pramen práva.“
Zvláštním subsystémem kontinentálního právního systému je okruh práva latinskoamerického. Jedná se o právo psané, z francouzské kodifikace je však odvozeno jen částečně. „V značné části se tak stalo „z druhé ruky“, tj. vlivem občanského zákoníku Chile, který sám byl vytvořen pod dost rozmanitými vlivy a měl vliv na občanské zákoníky Argentiny, Ekvádoru, Nikaragui a snad i jinde. V Brazílii vznikl občanský zákoník pod převážným vlivem německým, na zmíněný již zákoník argentinský mělo vliv i právo španělské atd.“
Svým původem náležel do kontinentálního práva již zaniklý socialistický, resp. sovětský právní systém. Staré ruské právo nevzniklo recepcí římského práva, a protože na vytvoření vlastního sovětského práva nebylo dostatek času, inspirovali se jeho tvůrci při vytváření občanského zákoníku právem francouzským a německým. „Vzhledem k podstatným odchylkám v oblasti práva vlastnického a později i práva obligačního a také k tomu, že tento systém po druhé světové válce ovlivnil nově vzniklé socialistické země (s významnějšími nebo méně významnými odchylkami), bylo právo SSSR a ostatních socialistických zemí uznáváno za zvláštní systém socialistického práva, a to nejen autory ze socialistických zemí, ale i autory ze zemí západních. Dnes však, po zániku socialistické politické soustavy a po postupné transformaci práva sovětského i práva ostatních bývalých socialistických zemí, však už takové členění socialistického práva není na místě a právo bývalých socialistických zemí, jakož i právo SSSR, lze zařadit do práva kontinentálního.“