1.

Úvod

2.	Vznik výchovy

3.	Výchova a vzdělání v antickém Řecku

3.1.	Spartský výchovný systém

3.2.	Athénský výchovný systém

3.2.1.

Výchovný systém podle Platóna

3.2.2.

Výchovný systém podle Aristotela

4.	Výchova a vzdělání ve starém Římě

5.

Závěr

6.	Seznam použité literatury

"2. Vznik výchovy
Vznik výchovy se vysvětluje okolnostmi biologickými, psychologickými a především sociálními. Biologové ukazují, že soustavná péče o potomstvo má svou determinaci genetickou. Psychologové upozorňují na významný moment nápodoby chování při formování nové generace. Sociologie zdůrazňuje především sociální okolnosti, jako je komunikace, kolektivní pracovní proces a život v organizované skupině, které si přímo vynucují soustavnou a dlouhodobou přípravu jedince jako člena společnosti. Tato příprava probíhala zprvu živelně, postupně se však specializovala a institucionalizovala, vznikaly školy i další výchovná zařízení, kde působili profesionální učitelé a vychovatelé.
Skupinový způsob života i společná práce určovaly v zásadě jednotný charakter výchovy. První diferenciace byla dána dělbou práce. Muži byli připravováni pro lov, boj a práce stavební, ženy pak především k základním domácím činnostem. Těžiště této výchovy tvořila výchova pracovní, k ní se přidávala výchova mravní i výchova tělesná a branná.
S rozpadem prvobytné společnosti souvisí počátky sociální diferenciace výchovy. Vědomosti a tělesná zdatnost se stávají základními nástroji nadvlády a dominují v přípravě mládeže z řad vládnoucích vrstev. Pro porobené obyvatelstvo se výchova na dlouhou dobu omezuje na přípravu pracovní a na morální ukáznění. Tato sociální diferenciace se výrazně projevila při výchově v zemích starého Východu. V Egyptě, v Mezopotámii a v Persii se od 4. tisíciletí př.n.l. vytvářejí mohutné otrokářské despocie v čele s absolutistickým panovníkem, s organizovaným vojskem, kněžstvem a úřednictvem. V těchto zemích se poprvé setkáváme se školami, které vznikaly při chrámech a panovnických dvorech. Učily vybranou mládež z nejvyšších sociálních vrstev písmu, základům vědění, ale i medicíně, stavebnictví a vojenství.
3. Výchova v antickém Řecku
Vyspělejší edukační systémy se rozvinuly v antickém Řecku, které bylo tvořeno řadou městských států. V nejvýznamnějších z nich – Spartě a Athénách se vyvinuly i odpovídající výchovné systémy.
Systém výchovy i vzdělávání se v různých řeckých obcích značně odlišoval. Můžeme však nalézt některé společné rysy, které jsou pro řeckou výchovu charakteristické a odlišují ji od výchovy ve starověkých orientálních civilizacích. Je to především „orientace na praktické potřeby řeckých městských států, silná tendence k racionalismu a v neposlední řadě úsilí o harmonický rozvoj tělesné i duchovní stránky lidského individua“. 1
V řecké starověké výchově lze sledovat dva výchovné systémy, a to spartský a athénský, které se od sebe výrazně odlišovaly v cíli a obsahu výchovy.
3.1. Spartský výchovný systém
Sparta byla zemědělský stát, kde 90% obyvatelstva tvořili otroci. Výchova svobodných občanů byla státní, a to pro hochy i pro dívky, měla vojenský charakter a její hlavní složkou byla výchova tělesná a branná zaměřená na fyzickou zdatnost. Smyslem výchovy bylo udržet v poslušnosti většinu neplnoprávného obyvatelstva a otroky ve Spartě a zajistit spartskému státu velmocenské postavení v řeckém světě.
„Výchovné prostředky byly podřízeny cíli výchovy. Otužovaní, kázeň ¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬a sebeovládání
měly vyústit v střídmost, prostotu, poslušnost, odolnost a odvahu. Tělesná výchova byla výrazně přeceňována na úkor výchovy rozumové. Mladí Sparťané se sice učili číst, psát, počítat, ale hlubší vědecké studium bylo opovrhováno.“"

Některé úryvky práce jsou volně dostupné na internetu, jedná se o část kapitol 2, 4 a 5.