1.

Úvod

2.	Současné historické bádání hereze

3.	Definice hereze a její význam

4.	Dvanácté století v Čechách

5.	Valdenské hnutí

6.

Bekyně

7.

Beghardi

8.	Doba husitská a adamité

9.	Martin Luther

10.

Závěr

"Hereze, řecky hairesis, znamená v překladu výběr nebo volbu. „Zatímco u „apostasie“ jde o odmítnutí křesťanské víry, představuje hereze popírání jednotlivých pravd (hairesis). Hereze, apostasie a konečně i schizma mají za následek oddělení od církevního společenství.“ Tolik k terminologii. Pojem „hereze“ tedy původně neměl žádné negativní zabarvení, neboť označoval stoupence různých filosofických směrů. Až se šířením křesťanské nauky a snahou unifikovat Evropu s křesťanstvím se z něj stal pojem označující teologický nesouhlas s určitou doktrínou ustanovenou církví na základě její domnělé autority odvozené z Nového Zákona. Potřeba vyvrátit herezi pak v řadě případů stimulovala samotnou formulaci ortodoxní doktríny. Kritériem pro hodnocení teologických odchylek se na úsek dějin stala vyjádření proroků a apoštolů, aby v dobách pozdějších mohla ustoupit před diktátem evropských církevních koncilů. Exkomunikaci z řad řádných křesťanů nahradila inkvizice, jejíž řádění začaly brzdit až počátky reformace, která konečně způsobila rozpad předchozí jednotné západní doktríny. Než se tomu však stalo, středověkou Evropou přešla množství církevních hnutí. Pro naši potřebu se zaměříme pouze na ty důležité směry, které ovlivnily české země.
Dvanácté století přiválo do Čech čerstvý vítr až z Lyonu. Valdenští, kteří byli roku 1184 na koncilu ve Veroně papežem Luciem III. „exkomunikováni, protože si prý neoprávněně přisvojili právo kázat“ , se tímto osamostatnili a „rozešli se ve značném počtu do krajů francouzských, italských i německých.“ Petr Valdes a jeho hnutí způsobilo v českých zemích nevídaný rozruch, ale zároveň přineslo po čtyři staletí trvající tok myšlenek, který si na konci svého trvání podal ruku s protestantskou reformací. Čechy a mnohé evropské země se staly jejich domovem v průběhu třináctého století. Průběh kolonizace byl zajímavým především z toho důvodu, že na český jih přicházeli často také vazalové a zběhnuvší poddaní, lidé, kteří odešli ze své domoviny, aby nalezli novou půdu.
Fragmenty inkvizičního protokolu vedeného dominikánským mnichem Havlem mezi léty 1335 – 1353 odhalují velký počet heretiků, především valdenských, kteří byli vyslýcháni a trestáni. V podstatě celou první polovinu čtrnáctého století narážela inkvizice na silný odpor. Nenávist postihovala hlavně její vrcholné představitele. Inkvizitoři se skoro na každém kroku setkávali se záměrnými překážkami, a to nejen v Praze, ale i v Českých Budějovicích, ve Znojmě či Žatci. Co se týká valdenských, lze říci, že i přes tlak inkvizice jejich hnutí po celé Evropě vzkvétalo. Jedinou bariéru na našem území představoval jazyk, neboť česky mluvící obyvatelé zůstávali zjevně ortodoxními. Rozkvět valdenského hnutí v Čechách byl tedy dílem německy mluvících lidí, kteří průběžně tvořili síť vztahů zejména v Praze, Hradci Králové, Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci, v Brně a ve Znojmě. Rovněž o Prachaticích se hovořilo jakožto o valdenském sídle. Valdenství vcelku symbolizovalo revoltu proti vnuceným pořádkům, protest proti netečnosti církve a protiproud katolickému útlaku, šířícímu se do všech koutů Evropy."