1.	Spisovatelé „na hraně“ mezi populární a uměleckou literaturou

2.	Fejetonistka Pawlowská

3.	Úloha autenticity

4.	Význam biografického autora pro zvídavého čtenáře

5.	Titul – reklama na knihu

6.	Pozice tematicky vyhraněných fejetonů Haliny Pawlowské

7.	Jazyk a kompozice fejetonů

8.	Názory a kritiky – Polarita kritik...

9.	Životopis (medailon)

10.	Čtenář chce vědět vše

11.	A nyní Halina Pawlowská o sobě

12.	Fenomén Halina

"Úloha autenticity

Co se autorské role týče, představuje Halina Pawlowská postoj spíše epický, i když je u ní jistě nutné doplnit, že se specificky jedná především o postoj humorný až ironický. Jakožto spisovatelka interpretuje svět a život tak, jak jej vidí a prožívá; jedná se tedy o způsob autoprezentace s velmi výraznými rysy autobiografičnosti. Právě to je dáno i žánrem fejeton.
Je možné, že ostatní čtenáři namítnou, že se na stránkách jejích knih setkáváme zcela zřejmě s úplnou autobiografičností, jelikož jejich hlavním sdělením se zdá být vlastní životopis autorky psaný jakousi deníkovou formou – a jeho věrohodnosti napomáhají velkou měrou se shodující údaje týkající se manžela, matky a otce, jmen dětí a jejich věku, bydliště v centru Prahy a především různých dalších a neméně známých aktivit Haliny Pawlowské. A jak už jsem výše zmínila, je také známo, že si autorka „svoje“ příběhy ve velké míře „půjčuje“ od svých blízkých i méně blízkých přítelkyň a známých, od hostů ze svých pořadů a ráda se také nechává inspirovat životem našich celebrit, které už dlouhé roky sleduje bystrým okem šéfredaktorky společenských časopisů. Příběhy jsou však málokdy obyčejné; Pawlowská totiž zbožňuje vše s alespoň lehkým náznakem bizarnosti.

Z rozhovoru na idnes.cz: Vyprávíte a píšete zvláštní historky. „Mám kamarádku a ta má manžela...“ Vy musíte mít tisíce kamarádek!
Kamarádek mám pár, ale historek tisíce. Většinou se snažím říkat to, co se opravdu stalo. A když už nevím, tak to nějak zkroutím. Existují takové knihy podivných příběhů, ze kterých si nechávám psát rešerše. Třeba že jedna žena v Hyde Parku zemřela proto, že jí sjel blesk po drátě podprsenky...

Vztah mezi mediální sebeprezentací a literárním sebevyjádřením spisovatelky nepochybně existuje. Otázkou ale zůstává, kolik opravdovosti ze sebe Pawlowská skutečně vydává v médiích a kolik toho prezentuje na stránkách svých knih.
Jan Lukeš, který kritizoval Pawlowské pořad V žitě se vyjádřil k polaritě jejího působení, jež probíhá nejprve prostřednictvím vlastního pořadu, díky kterému na počátku 90. let zaujala, a až poté skrze vydané knihy ( LN, 16.7.1994):
„V jejích prozaických pracích zůstává smysl pro stručnost až aforistickou lapidárnost, a póza toho, kdo musí být stále takříkajíc „in“, je tu nahrazena upřímnou zpovědí, jež mnohdy šokují svou intimitou.“
Iluze člověka, který se nám představuje ze všech stran bez sebemenšího ostychu, je dokonalá. Halina Pawlowská je však natolik velká profesionálka, že umí oddělit práci a soukromí, ačkoli to tak na první pohled nevypadá. Víme sice o její rodině a přátelích takřka všechno, ale vídáme je se stejnou samozřejmostí jako o nich slyšíme a čteme? Kolikrát kdo za ta léta viděl např. konkrétně manžela Pawlowské?
Těžko říct, do jaké míry autenticitu předstírá. Míra totiž není důležitá. Mnohem důležitější je její úloha. Je to prostě hra, kterou hraje se svými čtenáři. Nikdo tak přesně neví, nakolik se Pawlowská a její fejetony navzájem prolínají a objasňují.
Nakonec jsem ale usoudila, že její knihy opravdu nemohou být úplnou autobiografií. Není to možné, vezmeme-li v úvahu počet dosud vydaných knih, protože všechny ty příběhy Pawlowská nemohla stihnout ani prožít, ani je vyslechnout. Možná, že si někdo také může říci: „Kdo by zveřejňoval s ohledem na svou rodinu všechny ty intimní detaily popisující vztahy s tak vysokým počtem mužů vyskytujících se na stránkách těch útlých knih!?“ Myslím, že právě s tímto záměrem spisovatelka své mikro-příběhy píše. Ostatně voyerství má ( masový ) čtenář rád a ona ho dokáže uplatnit se vkusem a ( rádoby ) reflexí. Kulturně je to tedy přijatelnější než číst bulvární deníky.
Nic se nemá brát smrtelně vážně a ničemu bychom tedy neměli příliš věřit. Čtenáři na její hru s radostí přistoupili a vyhledávají a zkoumají, co je ještě pravda a co už fikce. Sama autorka chtěla, abychom její knihy brali pokud možno s nadhledem, a to se jí, myslím, docela dobře daří."

Práce by potřebovala přehlednější strukturu a bližší rozčlenění jednotlivých kapitol a postrádá seznam použité literatury.