1.

Úvod

2.	Proces vzniku politického systému ve Švýcarsku

2.1	Obecná charakteristika

2.2	Historický vývoj

3.	Moc výkonná

4.	Moc zákonodárná

4.1	Spolkové shromáždění

4.2	Národní rada

4.3	Rada kantonů

5.	Moc soudní

6.	Zákonodárný proces

7.	Švýcarská přímá demokracie

7.1	Obligatorní (povinné) referendum

7.2	Iniciativa

7.3	Fakultativní referendum

7.4	Přímá demokracie v rámci kantonu

8.

Kantony

9.	Volební systém

9.1	Politické strany a stranický systém

9.2	Zájmové skupiny a svazy

10.

Závěr

"1. Proces vzniku politického systému ve Švýcarsku
1.1 Obecná charakterisktika

Švýcarsko (Švýcarská konfederace Švýcarské spříseženství) je navzdory svému názvu státním zřízením federace, která se skládá z menších celků – kantonů. Svou rozlohou (41 293km2) a počtem obyvatel (7,6 milionu) se řadí k menším evropským státům. Hlavním městem federace je Bern. Velmi specifické je národnostní složení, kde převládají hlavně obyvatelé germánského původu (64%), frankofonního původu (20%), s italskými kořeny (7%) a rétorománsky mluvící (0,5%). Švýcarsko je po celém světě známo svým neutrálním statusem, proto také není členem organizace NATO ani EU (odmítnutí v referendu). Na druhé straně je členem Rady Evropy, OSN, EFTA, OECD, WTO a součástí schengenského prostoru.
Švýcarská federace je považována za velmi specifický případ mezi politickými systémy, navzdory tomu, že zde můžeme také najít spoustu jednotlivých znaků srovnatelných s jinými zeměmi. Jedinečný historický vývoj jí předurčil zvláštní postavení v mezinárodním systému, zejména pak její neutralitu. Politický systém Švýcarska není příkladem klasické parlamentní či prezidentské demokracie. Jeho hlavními znaky jsou federální struktura, přímá demokracie, vysoká míra konsensu v rozhodovacím procesu, proporční forma vlády. Švýcarsko bývá povážováno za klasický příklad konsensuální demokracie.

1.2 Historický vývoj
Odhlédneme-li od San Marina a Andorry, je švýcarsko nejdéle existujícím státem na republikánské bázi. Probíhal zde velmi specifický státotvorný proces směrem od zdola nahoru a neexistovala zde trvale žádná centrální moc.
Uzavřením věčného spolku tří původních kantonů Uri, Schwyz a Unterwalden v roce 1291 byl položen základ Švýcarského spříseženství. Hlavním důvodem vzniku tohoto spolku bylo spojení se proti dominanci rodu Habsburků na jejich území. V roce 1315 se v bitvě u Morgartenu podařilo kantonům nad Habsburky zvítězit a tím dosáhli své nezávislosti. Kantony zatím nespojovala žádná ústava, ale jen vzájemné spojenecké smlouvy. V následujících dvou staletích se do spolku postupně připojují další kantony. Jejich společným znakem je správní a územní kontinuita a i přes řadu změn, vnějších vlivů a příchody cizinců dochází k posilování identity jednotlivých kantonů.
Významným mezníkem se stal rok 1648, kdy po vestfálském míru získává Švýcarsko plnou neutralitu. V jeho listině je poprvé spolek kantonů zmíněn jako samostatný stát. Následný, poměrně klidný vývoj byl zastaven až napoleonskými válkami v roce 1798. Jejich důsledkem byla oktrojovaná ústava, která zaváděla unitární strukturu státu – v této souvislosti hovoříme o tzv. Helvétské republice. V tomto období došlo k ústavní reformě, která degradovala postavení kantonů. To vyvolalo tak silný odpor, že již v roce 1803 byla konfederace opět obnovena. Zpět k decentralizovaném modelu se společenství navrací až v roce 1815 kdy proběhl Vídeňský kongres. Švýcarsko opět získává svoji nezávislost a neutralitu garantovanou evrospkými mocnostmi.
Velmi důležitým obdobím pro vytvoření dnešního charakteru federálního uspořádání byla léta 1815-1848. V těchto letech se stupňovalo napětí mezi liberálními, protestantskými a průmyslovými kruhy a katolickými konzervativními kantony. V roce 1847 pak tyto spory vyvrcholily a došlo k občanské válce. Pod vedením liberálů si vítězný celek v roce 1848 prosadil ústavu, jejímž hlavním posláním bylo napříště zabránit válečnému řešení vnitřních sporů na základě kulturní, jazykové nebo náboženské rozdílnosti. Mimo jiné také zakládala federální stát s dvoukomorovým parlamentem a sedmičlennou spolkovou vládou. Od přijetí ústavy v roce 1848 došlo pouze k jediné celkové revizi v roce 1874, kdy získala v základních rysech dnešní podobu. Od tohoto roku ústava neprodělala žádnou velkou revizi až do roku 1999."

Seminární práce z Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Práce obsahuje 1 mapu. Čistý text je cca 9 stran.