1.

Úvod

2.	Vymezení a projevy syndromu vyhoření

3.	Lidé ohrožení syndromem vyhoření

4.	Možnosti prevence syndromu vyhoření

5.

Závěr

6.	Seznam použité literatury a pramenů

"2. Lidé ohrožení syndromem vyhoření
Určité skupiny lidí jsou popisovaným jevem ohroženi více než skupiny jiné. V předešlé kapitole jsou jen stručně uvedeny typické ohrožené profese (pedagogové, lékaři, pečovatelky atd.). Lidé ohrožení syndromem vyhoření, bývají odborníky označování za angažované pomahače (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 13), pro které je mezilidský kontakt každodenním chlebem, bez nějž není výkon profese možný.
Křivohlavý (2001, s. 114) uvádí stručný přehled činností, při nichž nejčastěji dochází k syndromu vyhoření. Typicky se jedná o:
1. Člověka, který byl zprvu velice nadšen tím, co dělal (prožíval, tvořil, řídil atd.), avšak časem u něho toto vnitřní zanícení ochablo.
2. Člověka, který na sebe neustále klade příliš vysoké požadavky (např. ve studiu, práci, tvorbě, sportu, organizování).
3. Člověka, který pracuje nad úroveň své kapacity (kompetence, schopností, dovedností atp.).
4. Člověka původně nejvýkonnějšího a nejproduktivnějšího (mimořádně tvořivého atp.).
5. Člověka původně nejodpovědnějšího a nejpečlivějšího.
6. Původně vynikajícího perfekcionisty, který se snaží vše dělat co nejpřesněji (nejlépe).
7. Člověka, který by mohl být zařazen mezi tzv. workoholiky.
8. Člověka, který neúspěch prožívá jako osobní porážku.
9. Člověka, který není s to vymanit se ze spárů neustále se zvyšujících nároků na něho kladených.
10. Člověka, který není s to přiměřeně si odpočinout, relaxovat, rekreovat, regenerovat svou energii apod.
11. Člověka, který žije v dlouhotrvajících mezilidských konfliktech.

Syndrom vyhoření je důsledkem dlouhodobě působícího stresu a nevhodného vypořádávání se s psychickou i fyzickou zátěží. Ohroženi jsou (viz. výčet činností výše) lidé vystavení trvalé zátěži v sociálně-emocionální oblasti. Vyhoření není náhlým stavem, který se dostaví, ale poměrně dlouhodobým procesem, který může trvat několik měsíců i let. Vývoj k syndromu vyhoření lze rozdělit do několika na sebe navazujících fází. Na první místo lze zařadit vysoké ideály, vysokou angažovanost, nadšení pro práci, pro pomoc druhým. Navazuje fáze stagnace v případě, že ideály se nedaří realizovat. Narůstající požadavky klientů či zaměstnavatele začínají ohroženého obtěžovat. Třetí fází je frustrace. Pracoviště pro postiženého představuje velké zklamání a velkou zátěž. Následuje fáze apatie, rezignace na dosažení pracovních cílů, průvodním projevem je vyhýbání se pracovním kontaktům i dalším pracovním aktivitám. Vyvrcholením je syndrom vyhoření, kdy je dosaženo úplného vyčerpání. Člověk ztrácí smysl své práce, má pocit odcizení.
Vyhoření se objevuje jako plíživé psychické vyčerpání, jako dlouhodobé působení stresujících podnětů. Důsledky se dostavují postupně. Počáteční entuziasmus pro práci, uspokojení z prvních úspěchů, nadšení ze seberealizace v povolání se postupně vytrácejí. Začíná se měnit profesionální chování člověka, vytrácí se zájem o klienty, pacienty či uživatele služeb, jejich stesky začínají být na obtíž. Objevuje se podrážděnost střídaná skleslostí, dostavuje se ztráta sebedůvěry a pocit vnitřní prázdnoty. Zátěžové situace se samozřejmě postupně přenášejí i do rodinného prostředí."

Seminární práce do předmětu Psychohygiena. Většina kapitoly 4, Možnosti prevence syndromu vyhoření, je zkopírovaná z internetu.