Úvod
Teoretická část

1.	Syndrom vyhoření

1.1.

Historie

1.2.	Teoretické vymezení syndromu vyhoření

2.	Definice syndromu vyhoření

2.1.	Východiska pro definování syndromu vyhoření

2.2.

Definice

3.	Faktory vzniku syndromu vyhoření

3.1.	Obecné faktory vzniku syndromu vyhoření

3.2.

Stres

3.3.	Situace podporující stav vyhoření

4.	Příznaky a diagnostika vzniku syndromu vyhoření

4.1.	Na úrovni psychického prožívání

4.2.	Na úrovni fyzického prožívání

4.3.	Na úrovni sociálních vztahů

4.4.	Diagnostika syndromu vyhoření

5.	Stádia syndromu vyhoření

5.1.	Fáze první: nadšení

5.2.	Fáze druhá: stagnace

5.3.	Fáze třetí: frustrace

5.4.	Fáze čtvrtá: apatie

5.5.	Fáze pátá: vyhoření

5.6.	Podrobné fázování procesu syndromu vyhoření

5.7.	Prožívání samotného vyhoření

6.	Nejvíce ohrožené profese syndromem vyhoření

6.1.	Přehled profesí s rizikem vzniku syndromu vyhoření

7.	Prevence syndromu vyhoření

7.1.	Jak se vyhnout syndromu vyhoření

7.2.	Time management a stres management

8.	Možnost pomoci při zaznamenání syndromu vyhoření

8.1.	Psycholog nebo psychoterapeut

8.2.	Psychiatrická ambulance

8.3.	Praktický lékař

8.4.	Internetová poradna

8.5.	Telefonické linky důvěry

Praktická část

9.	Cíl průzkumu

9.1.	Pracovní hypotézy

9.2.	Základní soubor a vzorek

9.3.	Průzkumné metody a techniky

9.4.	Vyhodnocení jednotlivých položek

9.5.	Vyhodnocení hypotéz

9.6.	Interpretace výsledků průzkumu

9.7.	Závěr průzkumu

10.

Závěr

11.	Přílohy (tabulka, text)

"1.2 Teoretické vymezení syndromu vyhoření

V teoretické rovině lze vysledovat souvislost podstaty vyhoření mezi dvěma hlavními oblastmi výzkumu:
1) v linii filozoficko-psychologické jde o zdroje z oblasti existenciálně orientované filozofie a psychologie,
2) v linii psychologicko-medicínské přispělo ke koncipování poznatků o vyhoření dlouhodobé studium stresu a jeho důsledků.
Existencialismus byl pro řadu psychologů a psychiatrů, zabývajícími se otázkami psychologických aspektů vztahů mezi zdravím a nemocí, velmi inspirativním myšlenkovým zdrojem. Z mnoha podnětů, jež toto hnutí přineslo, byly pro tyto psychology nejpodstatnější otázky, vztahující se k prožitkům, jež se vyskytují v souvislosti s krizí osamělého jedince - intelektuála, nejčastěji liberálně orientovaného. Tato krize, kterou existencialisté poprvé velmi výstižně popsali po 1. světové válce, je způsobena pocitem totálního osamění, vykolejení z dosavadního zaběhnutého každodenního režimu a nutností spoléhat se pouze na vlastní síly. Člověk je zde reflektován a percipován jako zcela osamělé a z kořenů vytržené individuum, usilující momentálně o uhájení holé existence. Značný důraz je kladen na pocity úzkosti, jejichž zdroje jsou spatřovány v prožívané odpovědnosti, a na pocity beznaděje, vztahující se k nutnosti spoléhat se jen na sebe. Součástí této prožívané krize je též vyrovnávání se s vlastními náladami a pocity, obsahujícími prožitky osamocení, starostí, úzkosti, bezmoci, beznaděje a zoufalství, ale i absurdity, nudy, „otrávení“, „zhnusení“ atd. Úzkost je jedním z ústředních pojmů existenciálního přístupu, je hlavní hybnou silou prožívání reality, díky níž si člověk uvědomuje fakt svého konečného postavení v celku okolního světa.
Podle existencialistů je nutné k uvědomění sama sebe ve smyslu existence, což každodenní život svým stereotypem neumožňuje, dostat se do určité mezní či krajní situace. Jednou z těchto mezních situací jsou nepochybně i stavy, prožívané v rámci vyhoření, tj. stavy celkového vyčerpání, ztráty motivace, rezignace na profesionální cíle atd. Právě toto uvědomění sama sebe jako individuální existence přináší člověku poznání jeho svobody. Svoboda však podle existencialistů předpokládá absolutní nezávislost člověka na společnosti, pro její poznání je proto nutné zpřetrhání všech svazků se světem. To bývá také součástí vzorců chování jedinců, u nichž se vyhoření dostalo do závěrečné fáze. Pokud člověk pochybuje o smyslu své existence, jak tomu často při rozvoji pokročilejších fází vyhoření bývá, dostavuje se stav existenciální frustrace. Silně prožívané a dlouhodobě působící stavy existenciální frustrace mohou vyústit v depresi nebo v tzv. noogenní či existenciální neurózu, což je v podstatě chronická neschopnost uvěřit v důležitost, užitečnost a pravdivost všeho, co člověk dělá.
V pokročilých a závěrečných fázích vyhoření dochází v souvislosti s intenzivně prožívaným stavem vyčerpání k podobné tendenci zpřetrhat všechna pouta s dosavadním, především profesionálním životem, a osvobodit se tak od minulé zkušenosti, která je svazující.
Druhý významný teoretický zdroj, poskytující zázemí koncepci syndromu vyhoření, stres, je nejčastěji pojímán jako výsledek nerovnováhy mezi hodnocením požadavků a hodnocením zdrojů k jejich zvládnutí. Na straně požadavku je hodnocena intenzita nároku a předpokládané důsledky selhání se s ním vyrovnat. Na straně zdrojů je hodnocena jejich přiměřenost a dostatečnost. Pocit, že požadavkům již nelze dostát, je důsledkem vyčerpání rezerv a zdrojů ke zvládání stresu. Tyto zdroje a rezervy bývají různými autory nazývány různě – adaptační kapacita (adaptive capacity), zátěžová kapacita (load capacity), systémová kapacita (system capacity), vyrovnávací zdroje (coping resources), překlenovací kapacita (carrying capacity). Jejich význam zůstává v podstatných rysech stejný: jedná se o repertoár vrozených dispozic a dovedností, které jedinec získal v průběhu svého života v procesu střetávání se s nejrůznějšími stresory.
Psychosociální stres, pracovní i mimopracovní, je v posledních letech intenzivně studován. Důležitost tohoto směru výzkumu je zdůrazněna:
1) „tvrdými daty“ statistik ukazujícími, že více než 70 % absencí v práci z důvodů pracovní neschopnosti je zapříčiněno nemocemi, které mají souvislost se stresem,
2) známou zásadou, že nemocem je lépe přecházet, než je léčit.
Psychosociální stres v pracovních podmínkách souvisí se sociálním prostředím v práci, organizačními aspekty zaměstnání a obsahem i určitými operačními aspekty prováděného úkolu (úkonu). V oblasti mimopracovního stresu je předmětem výzkumu především problematika chronických denních nepříjemností, mikrostresorů a tzv. životních událostí (např. změna zaměstnání, ztráta zaměstnání, hypotéka, nemoc apod.). Obě oblasti, pracovní i mimopracovní, mohou být zdrojem zdravotních rizik. Navíc, nadměrné požadavky a stresogenní podmínky v jedné oblasti zasahují do prožívání v druhé oblasti. Naopak, pozitivní zisky z jedné oblasti mohou příznivě ovlivňovat druhou oblast."

Práce je psaná částečně formou odrážek.
Práce obsahuje tabulky a grafy, rozsah čistého textu činí cca 40 stran.