1.

Úvod

2.	Historický vývoj tance

3.	Vývoj a vznik taneční terapie

4.	Definice taneční terapie

5.	Druhy tanečních terapií

5.1	Taneční terapie jako primitivní exprese

5.1.1

Typická hodina primitivní exprese

5.2	Symbolická taneční terapie Laury Sheleen

5.2.1

Práce s mytologickými symboly podle Laury Sheleen:

5.3	Psychobalet

5.3.1

Cíle terapie

5.3.2

Typická hodina psychobaletu

5.4	Americká taneční terapie podle Miriam Berger

5.4.1

Typická hodina taneční terapie podle Miriam Berger

6.	Indikace taneční terapie

6.1	Rehabilitace

6.2	Děti a dospívající mládež

6.3	Stárnoucí populace

6.4	Nemocní Alzheimerovou chorobou

6.5	Jiné duševní choroby

7.

Závěr

“ Druhy tanečních terapií

Existuje několik základních větví, stylů či škol taneční terapie, které se od sebe značně liší. Uvádím zde ty nejrozšířenější z nich:

1) Taneční terapie jako primitivní exprese

Taneční terapie jako primitivní exprese se vyvíjí ve Francii od roku 1970. Navazuje na práci americké tanečnice, choreografky a etnoložky Katherine Dunham, která se nechala inspirovat tradičními kmenovými tanci a jinými původními rituály. Členem její skupiny byl haitský tanečník Herns Duplan, který tento styl přenesl do Francie.V současnosti je primitivní exprese se svou vypracovanou teorií i praxí nejsilnějším proudem francouzské taneční terapie.
Primitivní exprese je technika inspirovaná primitivními tanci doprovázenými strhujícími rytmy bubnů. Přejímá důležitě atributy původních kmenových tanců objevujících se ve všech kulturách: významnou účast skupiny, kontakt se zemí, rytmickou přesnost, opakování pohybů, hlasový doprovod.

Moderní taneční terapie primitivním výrazem je tedy ve Francii místo do exotického pantheónu zasazena do rámce psychoanalýzy.

Pohyb na seanci primitivního výrazu se odvíjí od pravidelného rytmu chůze, který je přítomný v každém z nás. Je jednoduchý, takže je lehce přístupný i lidem bez jakéhokoliv tanečního vzdělání.Navíc se mnohokrát opakuje, což účastníkům seance umožňuje „ponořit se“ do pohybu, najít si svůj styl provedení a pomalu vcházet do lehkého transu. Mírně změněné vědomí umocňuje radost z pohybu, entuziasmus, možnost splynutí s rytmem a s atmosférou v sále. Každý člověk se soustředí na své vlastní cvičení, ale zároveň ví a cítí, že všichni okolo něj dělají tentýž pohyb. Vnímá svou individualitu na pozadí pospolitosti. Doprovod afrických bubnů je natolik strhující, že nedovoluje vzdálit se z přítomného okamžiku. Tanečníci se prožívají teď a tady. Jejich gesta mají univerzální archetypální základ – hladí, škrábají, berou, tlučou, symbolicky loví zvířata, sklízejí úrodu atd. Všechny tyto pohyby jsou mnohokrát opakovány a doprovázeny hlasovou produkcí, která netvoří součást nějaké existující řeči (například slabiky „hou, hou“, „ja, ja“ atd.).

Typická hodina primitivní exprese

Lekce probíhá v prostorném protahují se, zívají, uvolňují se. Svět slov je nahrazován neverbální komunikací. Terapeut zadává různé styly chůze (v předklonu, široce a těžce jako medvěd, lehce ve výponu, z pomalé chůze zrychlovat až téměř do běhu a zase zpomalovat až do zastavení, ostře měnit směry na tlesknutí atd.). Následně se účastníci postaví do řad proti vedoucímu a procvičují jednotlivé části těla. Soustředí se hlavně na vertikální a horizontální tělesnou osu a trénují rovnováhu. Posilování a procvičování všech svalových skupin je důležité pro dobrou koordinaci pohybů, pro pocit, že své tělo ovládám a nejsem naopak ovládán vlastní tělesnou nemohoucností.

Určitým mezičasem je krátká střední fáze. Lidé si sednou do kruhu a začínají uvědoměle pracovat s rytmem. Posílají si po kruhu rytmické motivy, skandují svá jména, vzájemně se vyvolávají. Snaží se přitom nepřerušit stálý rytmický proud. Pak se vše uklidní a je čas na krátká verbální sdělení - oznámení o zajímavých akcích, seminářích, divadelních představeních.

Konečně se jeden nebo dva hráči na africké bubny připraví své nástroje a začíná hlavní část hodiny primitivního výrazu. Velmi intenzivní rytmus a krásný dunivý zvuk bubnů rezonuje v těle a přímo nutí k pohybu. Vychází se z jednoduchého přešlapování z nohy na nohu, ke kterému se postupně přidávají pohyby paží, poskoky, chůze do všech světových stran, otáčky kolem své osy, gesta znázorňující setí, sklízení, rybolov, odhazování, přijímání, hlazení něčeho, sekání a švihání, napodobování zvířat. Lidé při některých cvičeních procházejí mezi sebou a zdraví se krátkou pohybovou sekvencí. Každou úlohu doprovází hlasová produkce - úsečné slaviky "ha, ha", "ta, sa" nebo krátké zpívané melodie "a - mari - jé, a - ma - já, e - ja - lá". Všechna cvičení zadává terapeut, každé z nich je upřesněno a předvedeno. Očekává se tedy, že všichni budou cvičit totéž. Prostor improvizace není otevřen, ale přesto si každý najde svůj osobní styl. Pohyby symetricky zaměstnávají pravou i levou polovinu těla, mnohokrát se opakují a zrychlují jednak tím, že nejdříve se cvičí na čtyři doby, pak na dvě a pak každý pohyb na jednu dobu, a také tím, že hudebníci neustále zrychlují tempo. Atmosféra se stupňuje, euforie narůstá, pohyby nabývají na intenzitě, skupina se cítí být sjednocena - v té chvíli se blíží závěrečný chór. Všichni začínají v kruhu stejnou pohybovou variací se stejným hlasovým doprovodem. Terapeut však postupně každé čtvrtině kruhu přidělí jinou variaci ve stejném rytmu. Zní velký polyfonický sbor. Lidé opustí své místo ve kruhu a procházejí mezi sebou, každý se svou variací, kterou předvádí ostatním. Rytmus se neustále zrychluje, vzrušení dosahuje vrcholu a v jednom okamžiku na pokyn terapeuta chór přejde do závěrečné 2 - 3 minutové improvizace. Každý se ponoří do svého vnitřního rytmu a bubny nechá znít skrze své tělo. Tančí tak, jak cítí. Zvlášť v této závěrečné fázi je patrný vstup do transového stavu. Na poslední terapeutův pokyn všichni přeruší svůj volný tanec, a aniž by vypadli z rytmu, rozvibrují všechny části svého těla až do nejvyššího napětí. Hlasový doprovod stoupá a sílí a zlomí se až s posledním úderem do bubnů. Zdá se, že hudebníci jsou na tanečníky napojení a naopak. Všichni zhluboka vydechnou, uvolní se a pomalu se vrací zpátky do běžného všedního dne. sále a trvá většinou 1,5 hodiny. Lidé se převléknou do sportovního. Jejich počet se pohybuje v rozmezí třiceti až čtyřiceti. Úvodních 20 - 30 "rozehřívacích" minut nedoprovází žádná hudba. Lidé se volně procházejí po prostoru,

Primitivní exprese je zároveň skupinovou slavností a zároveň symbolickou psychoterapií. Nabízený rituál v sobě obsahuje metaforu zobecněné lidské zkušenosti, poskytuje také bezpečí pevně daných hranic a umožňuje řídit a strukturovat uvolněnou energii.

Primitivní exprese je adresována široké veřejnosti; zdravým i duševně nemocným. Představuje scénu, kde se odvíjí proud života plný lidského snažení a tužeb, skupinových interakcí i individuálních tajných "modliteb". Je to oslava energie jako životabudiče - člověk, který tančí, je opakem mrtvé nehybnosti."