1.	Jednotlivina

2.	Scotova epistemologie

2.1	Abstraktivní poznání

2.2	Rozumová intuice

“2. Scotova epistemologie

Aristotelova teorie abstraktního poznání, která popisuje proces vzniku obecných pojmů je výrazně ovlivněna jeho vnímáním primárního postavení obecného a nutného. Rozlišuje zde předmět rozumu a předmět smyslů. Smyslové vnímání směřuje k jednotlivinám, rozum však k tomu co je obecné. Toto vymezení přešlo do scholastické filosofie jako diktum: „intellectus est universalium, sensus particularium“.
Ontologické postavení konkrétní jednotliviny mělo vliv na scotovo pojetí teorie poznání. S tím se spojil teologický postulát, s nímž Scotus přistupoval k problému lidského intelektu. Protože Bůh povolal člověka k visio beatifica, musí být lidský rozum přirozeně schopen také intuitivního duchovního poznání. Oproti tomu poznání cestou abstrakce je schopnost, kterou zařídil Bůh jako positivní důsledek hříchu ve stavu člověka vyhnaného z ráje.
Scotus modifikoval Aristotelovo teorii abstraktního poznání a vypracoval novou teorii intuitivního poznání, čímž vyplnil určitou mezeru v Aristotelovo epistemologii.

2.1 Abstraktivní poznání

Díky abstraktivnímu poznání lze vytvářet obecné pojmy, jenž jsou základem každé vědy. Podle Michala Chabady začíná Scotovo proces abstrakce ve smyslové percepci, kdy se vytváří tzv. phantasmata (smyslové obrazy). V součinnosti intelectus agens (činný rozum) a fantazmy vzniká species intelligibilis (obecný pojem), ve které je reprezentována natura communis (společná přirozenost)X2.
Richard Heinzmann zastává názor, že Scotovo proces abstrakce nezačíná u konkrétní jednotliviny, u smyslového obrazu, ale u obecné(společné) přirozenosti. Z ní získává obecný pojem, prostřednictvím činného rozumu. Objekt a rozvažování jsou nezbytné jako příčiny poznání. Aktivním faktorem je však spontaneita lidského ducha. Smyslová zkušenost je sice nutná jako podnět, na intelekt ale nepůsobí ve smyslu causa efficiens. Nahlédnutí do identity nebo neidentity pojmů není dokonce ani zapotřebí verifikovat smysly „in re“. O pravdě soudu rozhoduje sám rozum.
Rozdíl v interpretaci Scotovo pojetí procesu abstrakce, jenž jsem doufám správně postřehl (je možné, že se jedná pouze o mé chybné pochopení někoho z autorů), se neodvažuji posoudit, proto uvádím oba možné postoje. Pozici Scota, tak jak ji interpretuje Michal Chabada chápu jako mírně blíž tezím empirismu než podle interpretace Richarda Heinzmanna. I přes názory některých současných filosofů je však J. D. Scotus považován za racionalistu."