1.	Pojem práva.

2.	Právo objektivní a právo subjektivní.

3.	Právo a právní vědomí.

4.	Právo pozitivní a právo přirozené.

5.	Právní normativita; obecné a specifické atributy právních norem.

6.	Struktura právních norem.

7.	Druhy hypotéz, dispozic a sankcí právních norem.

8.	Klasifikace právních norem.

9.	Působnost právních norem.

10.	Retroaktivní působení právních norem.

11.	Právní principy v soudobém právu.

12.	Právní principy a právní normy (shodné rysy a rozdíly).

13.	Pojem a druhy pramenů práva.

14.	Klasifikace normativních právních aktů.

15.	Právní síla obecně závazných normativních právních aktů, jejich platnost a účinnost.

16.	Právní precedenty; soudcovské právo. Význam soudní judikatury v kontinentálním právu.

17.	Normativní smlouvy.

18.	Obyčejové právo; právní obyčeje a zvyklosti.

19.	Prameny práva České republiky; vnitřní předpisy.

20.	Právní jazyk a náležitosti právní terminologie.

21.	Kontinentální typ právní kultury.

22.	Angloamerický typ právní kultury; pojem common law, rozdíly mezi právem anglickým a právem USA.

23.	Systém práva; jednota práva, kriteria členění práva na právní odvětví, právní instituty.

24.	Systém práva České republiky.

25.	Právo soukromé a právo veřejné.

26.	Právo hmotné a právo procesní.

27.	Právo mezinárodní a právo vnitrostátní.

28.	Právo Evropské unie a jeho vztah k vnitrostátnímu právu.

29.	Prameny evropského práva, tvorba práva v EU.

30.	Subjektivní práva a právní povinnosti.

31.	Klasifikace subjektivních práv; právní nároky.

32.	Právní subjektivita a druhy subjektů práva.

33.	Právnické osoby jako subjekty práva.

34.	Fyzické osoby jako subjekty práva.

35.	Druhy právní způsobilosti.

36.	Právní tituly.

37.	Klasifikace právních skutečností.

38.	Právní jednání.

39.	Právní události.

40.	Pojem interpretace práva. Relace primárního objektu a sekundárních objektů interpretace.

41.	Klasifikace výsledků interpretace z hlediska jejich závaznosti a

významnosti.

42.	Metodologické direktivy interpretace práva.

43.	Použití jazykového výkladu v právní interpretaci.

44.	Použití logického výkladu v právní interpretaci.

45.	Použití systematického výkladu v právní interpretaci.

46.	Použití historického a teleologického výkladu v právní interpretaci.

47.	Výklad adekvátní, restriktivní a extenzivní; aplikace práva podle analogie a extenzivní výklad (rozdíly, přípustnost).

48.	Základy právní argumentace.

49.	Subjektivní a objektivní právní odpovědnost.

50.	Klasifikace deliktů a právní odpovědnosti.

51.	Prvky zaviněného porušení právní povinnosti a základy právní odpovědnosti.

52.	Zavinění a jeho formy.

53.	Aplikace práva orgány veřejné moci. Uvážení při aplikaci práva.

54.	Druhy procesů aplikace práva.

55.	Akty aplikace práva a jejich klasifikace.

56.	Konstitutivní a deklaratorní akty aplikace práva; osvědčení.

57.	Právní stát a vláda práva (shodné rysy a rozdíly).

58.	Soudobý demokratický právní stát.

59.	Legalita a legitimita v soudobém právu.

60.	Právní záruky zákonnosti a ústavnosti.

"Právo pozitivní a právo přirozené
 PRÁVNÍ POZITIVISMUS
 subjektivní práva a právní povinnosti vyplývají z práva objektivního (právní normy)
 stát stanoví pravidla, která pak stanoví subjektivní právo
 stát → právní norma → subjektivní právo
o → právo pozitivní, platné (ius positivum)
 právo dané státem (společenstvím států)
 základním přístupem je legalita – co stát uznává, je právní
 tvořeno soustavou právních norem → objektivní právo, jakoţ i soustavou subjektivních práv a odpovídajících právních povinností
 právní povinnosti jsou odvozeny od právních norem
 spjato se státním donucením – protiprávní jednání postihováno státní nebo od státu odvozenou veřejnou mocí
 striktně oddělováno právo a morálka – morální pravidla nejsou spojena se státní mocí (tedy ani s donucením)
- vývojové stupně právního pozitivismu
o počátky právněpozitivistickému přístupu k právu
 škola glosátorů
 11. – 12.stol. na univerzitě v Bologni
 studují nově objevená Digesta a dělají z nich poznámky
 empirická metoda
 komentátoři
 zpracovávají poznámky, zobecňují je
 jsou více teoretiky
o v 19.stol. se vytvořily tři základní směry právního pozitivismu
 francouzská škola právní exegeze
 zaloţena na dogmativním výkladu právních kodexů (Code Civil)
 základní myšlenky:
O nezadatelná práva je třeba sepsat do kodexu
O představa úplnosti právního řádu
O soudce musí vţdy rozhodnout (nesmí odepřít spravedlnost)
 etapy:
O 1804 (přijetí Code Civil) – 1840
 nikdo nepochyboval o tom, e studium a výuka Code Civil je nezpochybnitelná
O 1840 – 1880
 Němec Ihering – argumentace, ţe při interpretaci a aplikaci kodexů je třeba brát ohled na sociální podmínky
 vznik největších prací exegetického právního pozitivismu (Aubry, Rau)
O 1880 – 1899
 etapa krize a zániku školy
 výchozí ideje:
O ztotoţnění práva se zákonem (interpretace není nutná, soudce má být jen ústy zákona)
7
O princip dělby moci (zákon dává lid, parlament ho přijme jako zástupce lidu)
O představa o úplnosti právního systému (co není zakázáno, je dovoleno)
 rozvoj právní dogmatiky – nauka, jak zacházet s právními texty
 obdobně rakouská škola právní exegeze (ABGB)
 právní pozitivismus v Německu
 předchůdcem historickoprávní škola
O 1.pol. 19.stol. (doba sebeuvědomování si německého národa)
O namířena proti přirozenému právu
O pokrok v pojmosloví – nárok, subjektivní právo, právní vztah,…
O Friedrich Carl von Savigny
 díla Právnické učení o metodě, O povolanosti naší doby k zákonodárství a právní vědě (odmítnutí kodifikace německého občanského práva), Dějiny římského práva ve středověku, Systém současného římského práva
 proti přirozenoprávnímu myšlení staví historické myšlení: „Právní věda není nic jiného neţ právní historie.“
 jeho teorie se odvíjí od úvah o národu a od objektivní závislosti práva na národu
 právo je produktem dlouhého historického vývoje, vyrůstá z obecného přesvědčení národa, jeho tvůrcem je „duch národa“
 je-li právo produktem vývoje, pak je kaţdá jeho fixace nebezpečná → odpor ke kodifikacím"

Práce obsahuje obrázky a tabulky. Rozsah čistého textu cca 15 stran.