1.	Definice smíchu

2.	Charakteristika Bachtinova díla

3.	Rozbor díla François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance

4.	Rozbor díla Arona Gureviče- Nebe, peklo, svět; cesty k lidové kultuře středověku

5.	Srovnání obou děl

"Bachtin v úvodu své knihy vysvětluje, proč právě Rabelaisovo dílo se stalo stežejním pramenem k jeho bádání o lidové kultuře. Rabelais se již brzy po sepsání Gargantuy a Pantagruela zařadil k velikánům evropské literatury. Svět a myšlení, které ve svém díle zaznamenal, jeho součastníci ještě důvěrně znali. Avšak již v jejich době byly započaty první kroky k transformaci lidové kultury, jejíž typický středověký ráz měl mít v životech lidí stále menší místo. Již následující generace se na jeho dílo dívaly jinýma očima. V nejhorším případě pak bylo chápáno jako snůška vulgarismů.
To, co Michelet v Rabelaisově díle chápe jako „živel dávných venkovských nářečí, rozprávek, přísloví, školských frašek z úst hlupáků a bláznů“ , spojuje Bachtin s lidovými východisky, které jsou podle něj projevem široce koncipované lidové kultury, jejímž výrazným znakem je právě její smíchovost a specifický náhled na svět. Tato východiska se nejvíce otiskla ve třech druzích pramenů, s nimiž Rabelais pracoval. Prvním typem pramenů jsou obřadní a mimetické formy (slavnosti karnevalového typu, různé pouliční smíchové projevy). Tyto slavnosti zaujímaly zejména v životě obyvatel středověkého města (ponejvíce v románských zemích) významné místo. Ať už se jednalo o slavnosti posvěcené církví, odehrávající se v duchu lidové tradice (chrámové svátky provázené o Velikonocích mystérii a fraškami, posvícení, slavnosti před postem) nebo jiné „svátky bláznů“, byly tyto svátky prožívány v úplně jiném duchu než zbytek roku. Druhým typem pramenů, skrze který můžeme blíže poznat různé aspekty středověkého smíchu, jsou smíchová díla různého druhu včetně parodií (ústní, písemná, latinská i v národních jazycích. Konečně třetím druhem pramenů jsou různé formy a žánry familiární pouliční mluvy (nadávky, dušování nebo kletby). Jak uvidíme v druhé části práce, šíře pramenů, ve kterých se nějakým způsobem zrcadlí středověký smích, je ještě mnohem větší.
Charakteristický obraz světa, který je ze všech renesančních děl nejlépe zachycen právě v Rabelaisově románu, lze nejsnáze pochopit prostřednictvím jeho nejvlastnějšího projevu, jímž se v době renesanční stal karneval. Pochopíme-li smysl a významy, které jsou karnevalu vlastní, přiblíží se nám i svět středověkého smíchu a grotesknosti. Promýšlíme-li karneval, je nutné oprostit se od předsudků, jaké nám přináší nynější zkušenost s ním. Jedním z jeho základních rysů byla jeho svátečnost. Nejde o svátečnost provázenou představou oddechu, o svátečnost vracející se svou podstatou k minulosti přírody, božstva nebo společnosti. Svátečnost karnevalu spočívala zejména v odlišném pojímání života, který se v rámci něj odehrával. Dočasně se v jeho realitě realizoval jiný svět, jehož podstatnými momenty byly smrt a obrození. Na životě karnevalu se podíleli všichni zúčastnění."

Součástí textu jsou poznámky pod čarou.