1.

Úvod

2.	Vesnický román

2.1

Antoš

2.2

Jírovcová

2.3	Vztah matky k synovi

2.4

Rychtářka

2.5

Sylva

2.6

Shrnutí

3.	Kříž u potoka

3.1

Evička

3.2

Mlynář

3.3

Mlynářka

3.4	Štěpán a Ambrož Potočtí

3.5	Vývoj vztahů Evičky

4.	Společné znaky postav obou románů

“Zaměříme-li se na román Kříž u potoka, zjistíme, že co se týče typologie postav, pak je dosti podobný Vesnickému románu. Hlavními postavami Kříže u potoka jsou: Evička, mlynář, mlynářka, Štěpán a Ambrož Potočtí.
Evička řešila svár mezi povinností, citem, popřením soukromí a sebeobětováním. Je to typická představitelka kladné ženské hrdinky a autorka v ní s velkou obratností všechny tyto kladné vlastnosti spojuje. Evička stejně jako Antoš Jírovec se narodila chudým rodičům, kteří ale brzy zemřeli a z ní se stal sirotek. Po smrti mlynáře, Evička navštívila vdovu, která v tom viděla znamení od nebožtíka a Evičku pojala za vlastní a za manžela si vzala stárka z jejich mlýna.
V mlynáři a mlynářce se zračí typické vlastnosti pracovitých, vesnických lidí. Často ve mlýně hostili nějaké tuláky a žebráky a když se jim náhodou něco ztratilo, mávli nad tím rukou a prohlásili, že bohatý si to určitě nevzal.
V Evičce se promítají autorčiny emancipační snahy, Evička je ženou, tak jak by podle autorky měla správně vypadat. Miluje vzdělání, neustále chodí s knihou, ačkoliv se jí za to děti často smějí. Je pracovitá, spravedlivá. Už od dětství, ale viděla svůj úděl na světě v tom, že musí někomu pomáhat.
Opět nám autorka ale nepoví mnoho o vnější charakteristice hlavních postav. O Evičce nám řekne pouze, že byla opálené, bělovlasé děvčátko. Když dospěla byla velmi krásná a chtěli jí všichni chlapci v okolí, ale ji ani jeden nezajímal, měla pouze své knihy.
Do knihy je ústy mlynářky vkomponován příběh, který slyšela od své matky. Jde o příběh nešťastné Józy a Mikeše. Józa na rod Potockých uvalila kletbu, že nikdy nepoznají šťastného manželství.Eviččinu citlivou duši tento příběh velmi dojal a díky své veliké schopnosti pomáhat se zařekla, že bylo-li by to v její moc, pak rodinu Potockých této kletby zbaví. Záhy měla možnost, když ji Štěpán Potocký požádal o ruku a ona souhlasila. Tím mohla sama sobě dokázat, že může být užitečná. Neznala jeho povahu a neznala ani lásku, ale věděla, že ho musí milovat. Brala to téměř jako svou povinnost.
Mlynář se o Potockých vyjádří takto:“ Spíše se mi podobá, že majíť Potockých jakousi dědičnou chybu rodinnou, bujnou to krev, povahu svévolnou, a ta že více k životu nevázanému je pudí než nenávist mrtvé ženy.“
Štěpán Potocký se do Evičky zamiloval bezhlavě a zpočátku činil vše, co ženě na očích viděl, ale postupem času dospěl do stejné fáze jako rychtářka ve Vesnickém románu. Začal po Evě vyžadovat všechnu její pozornost, žárlil i na jejich děťátko, zakazoval jí číst. Věděl, že žena jeho je shovívavá a ledascos mu odpustí, nedával si tedy už tolik pozor na své slova a častokrát Evičku velmi ranil. Vždy to, ale nějakým způsobem omluvil. „ Slyšíš, ty mne musíš mít ráda, já se ti musím líbit, musím se ti zdát mužem nejlepším buď jak buď, není ti teď jiné pomoci.“ Štěpán zpočátku své zamilovanosti se velmi snažil, ale postupem času si přestal vážit toho, co má a chodil stále častěji do hospody hrát v karty, našel si i milenku a k ženě začal pociťovat zášť za její dobrotu."