1.	Úvod: důvod výběru tématu

2.	Zkušenosti příbuzných

3.	Vzory pro mladou generaci

3.1.	Proč mladí lidé žijí bez vzorů?

4.	Role učitele na základní škole

5.	Žádoucí vlastnosti učitele na základní škole

"Nejprve se pozastavím nad tím, jaká je role učitele na základní škole. Učitel vzdělává a vychovává. Jedno se neobejde bez druhého. Podstatou, cílem výchovy je vytváření vztahů ve společnosti, výchova kultivuje nebo nekultivuje vztah ke světu. Výchova je vázána na společnost. Když je krize výchovy, nastává krize i ve společnosti. Při vzdělávání si žáci osvojují poznatky, dovednosti, staví si žebříček svých hodnot, pěstují si potřebné kladné vlastnosti. Rozdíl mezi vzděláním a výchovou je zjednodušeně ten, že výchova je cesta, vzdělání je výsledek. Poněvadž se děti učí kromě jiného napodobováním a sociální zkušeností, je velmi důležité pro učitele na základní škole, jakým příkladem je pro své žáky. Jak se chová, jaké si vypěstoval své vlastnosti. Ve vztahu učitel - žák existuje interakce, tzn. vzájemné působení vychovatele na vychovávaného. Cílevědomé působení vychovatele na vychovávaného, které má cíl, obsah a bere v úvahu city vychovávaného je právě onou výchovaou. Je to též proces směřující k utváření postoje ke světu, k sobě samému. Výchova je soustavná, dlouhodobá a záměrná a musí stanovit obsah před cílem. Protože na ZŠ jde ruku v ruce s učením trivia a dalšími základními znalostmi rozvíjení žákovy osobnosti, převzetí správných vzorců chování, zvládání sociálních situací, myslím si, že učitel na ZŠ je spíše paidotropem než logotropem, tzn., že na prvním místě je u něj zájem o práci s dětmi než zájem o obor.
Učitel na základní škole by měl mít zdravou dávku sebevědomí, přiměřenou dávku „exhibicionismu“, měl by mít schopnost umění předávat své znalosti a to zajímavou formou. Jak by měla tato zajímavá forma vypadat? Jistě by měla být spojena s názorem a hlavně by učitel měl žáky spíše vést ke správnému řešení či pochopení problému nebo k dosažení znalosti. A to kladením správných otázek či podporou těch pravých žákových myšlenek. Děti je dobré motivovat k práci tím, že si samy hledají v knihovnách, mapách, dozvídají se zajímavé věci a pak např. na výletě své znalosti uplatní v praxi. Učitel by tedy měl být tvořivý, měl by být dobrým znalcem dětské duše, být empatický. Při hodnocení žáka je třeba být spravedlivý, či alespoň se o to snažit. Nikomu nenadržovat a na nihoho si „nezasedat“, poněvadž učitel svým hodnocením ovlivňuje postavení žáka ve třídě. V práci s dětmi by měl být cílevědomý a důsledný. Vždy splnit, co slíbí a být pečlivý ve všech směrech, též trpělivý. Příjemná vlastnost je i smysl pro humor. Je dobré nejenom porozumět humoru ze strany žáků, ale přispět k legraci sám. Samozřejmě je důležité znát správnou mez a rozlišovat, kde se chceme zasmát - ve škole či na výletě. Když si učitel chce získat u dětí neformální autoritu, měl by žáky zaujmout něčím zajímavým, co žáci nedovedou, např. hrou na kytaru a podobně. Pak si získá žáky i ve svém předmětu nebo vyučování. Neformální autorita narozdíl od formální je ta, která je učiteli dávána žáky dobrovolně. Je založena právě na motivaci. Takovou autoritu má ten, komu se chci v něčem podobat. Záleží na tom, zda-li žák chce učitele přijmout či nikoliv. Formální autoritou jsou práva, která učitel má ze své funkce (např. má právo trestat apod.). Neformální autoritu učitel může velmi rychle ztratit. A to hlavně tehdy, když mění své chování. Např. tehdy, když přijde do vyučování inspekce a učitel se začne přetvařovat. Žáci vyžadují, což je samozřejmé, od učitele stejné chování za všech okolností. Na prvním místě jsou učitelovy morální kvality. Žáka si může získat pouze člověk morálně bezúhonný. Zvláště na malém městě jsou učitelé pod drobnohledem. Pokud nemá učitel své soukromí morálně v pořádku, nezíská si žákovu důvěru, což se pak odrazí i na jeho prospěchu či minimálně chuti do učení. Takže jak už jsem napsala, naději na možnost být vzorem pro žáka, má učitel spravedlivý, čestný, který má rád svou profesi, je k ní odborně připravený, umí jednat s lidmi, což je důležité pro spolupráci s rodinami dětí a též zvládá nezvyklé školní situace. Měl by projevovat zájem o své svěřence natolik, aby se nebáli mu říci o svých problémech. Pro děti je nutné, aby věděly, že učitel je někdo, kdo jim umí s účastí naslouchat a v případě potřeby pofoukat rány. Být učitelem je povolání, ne zaměstnání."

Zpracováno jako seminární práce z Axiologie.
V práci se objevuje řada pravopisných chyb a překlepů.
Text není výrazně členěn.