"Forma nebo idea dobra přestavují Platónovi naprosto nezbytný předmět poznání a Platón se k němu vrací v celé řadě svých dalších dialogů. Touha po poznání ideje dobra je pro Platóna tou jedinou, skutečně bez výhrad přípustnou formou erotické tužby. Kdybychom všechno měli a všechno znali, nedosáhli bychom přitom dobra a neznali ho, nebylo by nám to k ničemu. Dobro nelze ovšem nijak definovat – je to cíl, k němuž směřuje duše, aniž by ho mohla plně dosáhnout.
Platónovo podobenství o jeskyni podává poměrně přesnou představu o tom, jak chápal Platón vztah skutečného poznání k poznání zdánlivému nebo přibližnému, stah skutečného svět, tj. světa idejí a světa zprostředkovaného našimi smysly.
Podobenství o jeskyni ovšem nemá jen klíčovou hodnotu pro poznání Platónovy noetiky a ontologie, pro poznání jeho racionalistického idealismu a idealistického realismu, považujícího formy či ideje za nekonečně a nedokonale zprostředkovaná naší intelektuální intuicí, matematickým poznáním a smyslem nýbrž má svou významnou hodnotu též pro ocenění Platónovy představy o ideálně uspořádané společnosti, v jejímž čele stojí k tomu účelu zvláště pečlivě vybraní strážci, zvláště dobře vychovaní milovníci pravdy, profesionálové poznání a politiky v jedné osobě. Jsou to zvláště vybraní a zvláště vychovaní muži i ženy, kteří prošli mimořádně pečlivě uzpůsobenou múzickou i gymnastickou průpravou, jež je připravila k jejich poslání i výjimečnému způsobu života, který je podle Platóna neoddělitelnou podmínkou úspěchu jejich vlastního poslání strážců a vládců.
Platón klade v Ústavě mimořádný důraz na to, aby v múzické výchově budoucích strážců-vládců bylo potlačeno vše, co by z pověstí, bájí, pohádek a poezie mohlo zapůsobit sebemenším špatným příkladem. Pravda, o jejíž poznání opírá Platónův strážce-filosof svůj nárok na vládu, je pravda věčná, neměnná a je to pravda, na jejíž poznání má výlučné právo jen on, jako zvláště pečlivě vybraný a vychovaný jedinec. Je to nárok morální a intelektuální, legitimovaný předpokládanou a nezpochybňovanou schopností filosofa-vládce poznávat bezchybným postupem dobro.
Pro lepší přiblížení Platónovy myšlenky o ideálním státu si podrobně představíme jeho dílo Ústava, respektive jeho jednotlivé knihy. Účastníci dialogu : Sókrates, Glaukón, Polemarchos, Thrasymachos, Adeimantos, Kefalos, Kleitofón.
I. KNIHA Kefalos vyvrací tvrzení, že by starci prahli zuby nehty po mladickém životě. Jen chtějí, aby se k nim lidé, jak z rodiny, tak i z okolí, chovali slušně. Jsou-li totiž lidé sami řádní a laskaví, tu je pro ně i stáří přiměřeně namáhavé. Není-li tomu tak, potom je takovému jedinci na obtíž nejen stáří, nýbrž i mládí. Nabytí majetku považuje za cennou věc, která však není pro každého, ale jen pro čestné muže. Též je spravedlivé každému vracet to, čím jsme mu zavázáni – dobro pro přátele, zlo pro nepřátele. S tím Sókrates nesouhlasí a spravedlnost podle dalšího výměru odmítá jako prohnanost. Přítelem je ten, kdo se zdá být řádným a kdo jím je i ve skutečnosti. Spravedlivý nečiní zle nikomu. Žádné umění nehledí na svůj prospěch. Dle Sókrata každá vláda vede správu ve prospěch spravovaných. Nikdo nedělá to nejlepší ve svůj prospěch, nýbrž ve prospěch toho, co je v jeho správě. Nespravedlivý chce nabýt převahu nad sobě nepodobným i nad podobným. Zatím co spravedlivý pak nebude chtít mít převahu nad sobě podobným, nýbrž nad nepodobným. Nespravedlnost brání shodě. Spravedlivý je tedy šťastný, nespravedlivý ubohý. Být ubohým není přínosem, přínosem je být šťastný."