1.

Úvod

2.	Ústavní soudci

3.	Působnost ústavního soudu

4.	Činnost Ústavního soudu – vybrané kauzy

5.	Konkrétní kauza Ústavního soudu - zákon 195/2009 Sb. a jeho zrušení

6.

Závěr

7.

Zdroje

"2. Ústavní soudci
Ústavní soudci a soudkyně působí na vrcholu soudní pravomoci a minimálně čistě teoreticky by mělo jít o kolegium nejkvalitnějších soudců a soudkyň v zemi. Je tvořeno celkem patnácti ústavními soudci, kteří jsou jmenováni na dobu 10 let. Požadavky na soudce jsou následující: musí jít o bezúhonné občany, kteří jsou volitelní do Senátu (tedy mají právo volit a jsou starší čtyřiceti let), mají vysokoškolské právnické vzdělání a nejméně desetiletou aktivní praxi v právnickém povolání libovolného směru.
Nejvyšším představitelem Ústavního soudu je jeho předseda, kterého dále zastupují a pomáhají mu dva místopředsedové. Prvním předsedou byl Zdeněk Kessler, od 6.8.2003 je předsedou českého Ústavního soudu Pavel Rychetský, jehož zastupují Eliška Wágnerová a Pavel Holländer, mezi dalšími aktuálními ústavními soudci pak najdeme například i bývalou primátorku města Brna a političku ODS Dagmar Lastoveckou či bývalého lidoveckého politika Miloslava Výborného.
Jako všichni ostatní soudci musí i ústavní soudci být při výkonu své funkce nezávislí a nestranní, což znamená i to, že nemohou vykonávat funkci poslance, senátora ani jinou funkci ve veřejné správě, případně být členy politické strany. To občas bývá poněkud problémem, neboť například o nestrannosti Pavla Rychetského, dlouholetého člena ČSSD, se významně pochybovalo a spekulacím o politickém nádechu Ústavního soudu rozhodně nepomohlo ani to, že Václav Klaus v krátké době prosadil do funkce tři bývalé politiky zmíněné výše.
Generační výměna Ústavního soudu v roce 2003 vůbec byla pozoruhodnou položkou soudních dějin, když senátoři postupně odmítli čtyři prezidentovy kandidáty, jednoho z nich dokonce dvakrát. Jelikož prezident nespěchal s navržením nových tváří, vznikla situace, kdy plénum soudu mělo jen jedenáct členů a v klíčových kauzách tedy prakticky nebylo usnášeníschopné. To vyneslo Klausovi označení velezrádce ze strany senátora Zdeňka Bárty a narovnání celé situace se protáhlo až do konce roku 2005.
Na svoji ochranu mají ústavní soudci privilegia ne nepodobná často kritizovaným výhodám poslanecké imunity. Ani soudce Ústavního soudu nelze stíhat bez souhlasu Senátu a odmítne-li Senát souhlas udělit, je stíhání zastaveno navždy. Je nutno říci, že na rozdíl od zákonodárců nebyl dosud zaznamenán problém zavánějící zneužitím tohoto benefitu, přesto však je otázkou, jak se s touto otázkou vypořádá nová vládní koalice, která si za cíl stanovila mimo jiné i omezení těchto výhod u ústavních činitelů. Nezbytnou součástí práce ústavního soudce je však podle mého názoru část článku 86, který praví, že: „Soudce Ústavního soudu má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i poté, kdy přestal být soudcem Ústavního soudu.“
Soudce ústavní jmenuje stejně jako všechny ostatní soudce prezident, avšak v tomto konkrétním případě se souhlasem Senátu, což ovšem platí až od jmenování, která se uskutečnila po roce 2000. Je tedy poněkud problematickou kapitolou, že jmenování soudců vrcholného orgánu mají pod kontrolou členové zákonodárné a výkonné moci, kteří také podléhají kontrole jimi jmenovaných soudců. Nemusíme chodit daleko do historie, abychom přišli na to, že toto křížení pravomocí nemusí být právě zdravé pro společnost s narušeným citem pro demokracii."