1.	Ústavní vývoj v českých zemích po roce 1848

1.1.	První pražská petice

2.	Dubnová ústava

2.1.	Zákonodárná moc

2.2.	Soudní moc

2.3.	Základní lidská práva

2.4.	Volební právo

2.5.

Zdroje

3.	Kroměřížská ústava

4.	Březnová ústava

4.1.	První část

4.2.	Druhá část

4.3.	Třetí část

4.4.	Čtvrtá část

4.5.

Pátá část

4.6.	Šestá část

4.7.	Sedmá část

4.8.

Osmá část

4.9.	Devátá část

4.10.

Desátá část

4.11.

Jedenáctá část

4.12.

Dvanáctá část

4.13.

Výčet základních práv

4.14.

Zdroje

5.	Únorová ústava

5.1.	Říjnový diplom

6.	Prosincová ústava

7.	Použitá literatura

"Dubnová ústava
Dne 25. dubna 1848 byla ve Vídni vládou vyhlášena konstituce – tzv. dubnová ústava, nazý-vaná rovněž podle tehdejšího ministra vnitra Franze Xavera von Pillersdorfa, pod jehož zášti-tou vznikala, jako Pillersdorfova ústava (v oficiálním znění Ústavní listina rakouského císař-ství - Verfassungsurkunde des österreichischen Kaiserstaates, zákon č. 49/1848 PGS). Text této ústavy byl inspirovaný zejména textem belgické ústavy z roku 1831, důležité však bylo, že nenaplňoval dosavadní přísliby uváděné v kabinetních listech císaře (patentech) z 15. března a 8. dubna roku 1848. Nebylo to zřejmě ani jeho cílem, neboť text ústavy nijak nezohledňoval dosavadní výsledky probíhajícího jednání stavů ve Vídni o nové ústavě. Císař s vydáním ústavy ani nečekal, až tato jednání skončí.
Dubnová ústava představovala první ústavu (v moderním slova smyslu) v českých zemích, ja-kož i na území rakouské monarchie, která však nikdy neplatila, resp. nestala se platným záko-nem, neboť byla vyhlášena z rozhodnutí císaře (Ferdinanda I.) a nebyla předložena ke schvá-lení zákonodárnému orgánu (říšskému sněmu) – byla oktrojována (udělena, nebo „vnucena“ – z francouzského slova octroyer=poskytnout, povolit).
Dubnová ústava sestávala ze 7 částí, spočívala na principu dělení moci, v rámci kterého řešila postavení a pravomoci císaře, kterému příslušela plná výkonná moc. V rámci ní byl císař označován za „posvěceného a nedotknutelného“, ze svého počínání se nemusel nikomu zod-povídat. Jeho vládní rozhodnutí však měly být kryty tím, že byly potvrzeny v daném rezortu zodpovědným ministrem. Císaři příslušela, nehledě k jen jemu podléhajícímu zákonodárství, tato práva:
- obsazování státních úřadů,
- vrchní velitelství armády,
- vyhlášení války a uzavření míru,
- uzavírání smluv se zahraničními vládami (smlouvy však následně musely být potvrzeny Říšským sněmem),
- vykonání zákonodárství ve jménu císaře,
- omilostnění a
- svolání, odročení a rozpuštění Říšského sněmu (Po rozpuštění Říšského sněmu měl být bě-hem 90 dnů svolán nový.).
Zákonodárná moc byla dělena mezi císaře a dvoukomorový říšský sněm (Reichstag) složený z poslanecké sněmovny (Abgeordnetenkammer) a senátu (Senat). Členové obou komor byly osoby jmenované císařem, přičemž členové dolní komory byli jmenováni na základě před-chozích výsledků voleb. (3 in 2)
- členy Senátu se automaticky stali všichni princové císařského domu starší 25 let; dále zde byli členové doživotně jmenováni císařem a 150 členů bylo volených z nejvýznamnějších majitelů pozemků a velkostatkářů
- volba 383 členů Poslanecké sněmovny, z nichž každý zastupoval 50.000 mužů starších 24 let, kteří nejméně 6 měsíců bydleli ve volebním okrsku, a to podle dělícího klíče (např. Če-chy měly 90 poslanců, Dolní Rakousy 37, Tirolsko 17, Galicie 96, Salcbursko 4 apod.), přičemž dělníci za denní nebo týdenní plat, služebníci a osoby sociálně podporované státem nebyly volebně oprávněny, měla spočívat na „sčítání lidu a zastoupení všech zájmů státu a občanů“."

Písemná příprava na seminář z Českých právních dějin.
Část práce popisující jednotlivé části Březnové ústavy je zkopírovaná z internetu.