1.	Vymezení pojmu existencionalismus

2.	Tvůrci existencionalismu

3.	Existencionalismus v umění

4.	Realismus existence

5.	Jsoucno a nicota

6.	Hrozba odcizení

7.	Svoboda osudem

7.1.	Existencionalismus účasti

8.

Kritika

9.

Závěr

"VYMEZENÍ POJMU EXISTENCIONALISMUS
Existencionalismus, od slova existere, je tak starý jako lidská existence sama, je spojována s lidským uvědomováním bytí. Existencionalismus je filozofii prožitku, subjektivní skutečnosti, opírá se o základ subjektivně prožitého. Existencionalisté se shodují v tom, že jejich východiskem je subjektivita individua, tato filozofie odmítá zaujmout stanovisko v otázce materialismu nebo idealismu. Vidí jedinou poznatelnou skutečnost v procesu existování, jež každý vnímá jednotlivě. Člověk je pouze tím, čím se sám udělá, existuje tím způsobem, že sebe samého uskutečňuje, je vlastně jen součtem svých činů. Lidská existence je ryzí autonomii, sebevládou,svobodou. Člověk je odpovědný za všechny své činy, rozhoduje o nich sám. Existencionalismus je tedy úsilí, jež individuum dosáhne své nejlepší povahy, nebo jako obraz svobody sebe sama.

TVŮRCI EXISTENCIONALISMU
Mezi nejvýznamnější a zároveň prvním existencionalistou byl Kierkegaard, který na základě zkušeností s otcem sestavil teorii, že svou vinou je hříšník postaven osudu , sám sobě, před bohem, pocit existence splývá s pocitem hříšnosti, tvrdí, že profesoři filozofie se mýlí a nejvíce filozof Hegel, který došel nejdále v konstrukci objektivní a rozumové pravdy, platné idealně pro všechny, nad časem a jednotlivostmi.
Pravda podle Kierkegaarda znamená subjektivitu, individuálno, jedinečnost, a nejvyšší skutečnost bůh není žádná idea, jejíž by byl člověk podřízen. Bůh je také osoba, jedinečná, naprosto nesouměřitelná s člověkem. Poměr jednotlivce k absolutní skutečnosti je vztah osoby k osobě je nerozumový, a proto citový, svobodný a vášnivý. Boha si volíme, jako pomyslnou jistotu, je to čin svobody člověka. Každý se cítí před bohem jinak a projeví svou individualitu.
Stejně tak vidí skutečnost další filozofové, jako byl Jaspers, Husserl, Heidegger.
Karl Jasper, heidelberský profesor, vidí skutečnost svobodnou, jako realitu, kterou každou chvíli měníme a volíme si sami, zdůrazňuje vymezení individuální existence, její,,historicitu´´ její ,,situovanost´´.Člověk je vymezen v prostoru i v času a omezen hranicemi, které nemůže překročit, každý však v sobě cítí mnoho životních možností , ale ne všechny si může dokázat. Člověk je svou myšlenkou, citem i vůlí odnášen k dokonalosti sebe samého a s vědomím toho, že toto nikdy nedosáhne se stýká s absolutnem. Jasper absolutnem nahrazuje Kiergaardova boha- zde je absolutno osobou s vztahem dvou subjektivit, svobod.
Edmund Husserl, moravský rodák a univerzitní profesor, si neklade otázky hmoty a ducha, ani starosti o vysvětlení jevů a toho co je. Zabýval se vědomím a poznáním-,,já´´-jediná věc přístupná poznání bezprostřednímu, přímé zkušenosti, neboť poznáváním získáváme sebe-prožíváním. Fenomenologie záleží v popisu podoby vědomí takto přímo dosahovaného, je přesnou, ale pouhou deskripcí struktur(,,esencí´´-říká Husserl), jimiž si vědomí osvojuje obsahy vnímání, vzpomínání. Vědomí je vždy vědomí něčěho, vzpomínáme vždy na něco, myšlenka míří k obsahu, osvojuje si předmět."