1.	Ekonomická situace na počátku války

2.	Válečné půjčky

"Mezi institucemi, které se při upisování nejvíce angažovaly, stály na prvním místě především banky a spořitelny, které upisovaly půjčky na vlastní účet nebo na konta svých klientů. Nejaktivnější byly německorakouské spořitelny, které upsaly na 8 válečných půjček celkem 6 715 mil. K, čili 19% všech válečných úpisů. Předlitavské banky oproti tomu upsaly sumu o celkové výši 5 413 mil. K. Zajímavé je sledovat půjčky také z národnostního hlediska. Například při první půjčce, při které bylo shromážděno celkem 2 201 mil. K, tvořil podíl všech spořitelen 22,8%, čili v nominální hodnotě 503 milionů K, z nichž připadlo na německé spořitelny 471 milionů K (93,6%), zatímco na jinonárodní spořitelny necelých 32 milionů (6,4%). Uvedený vzorek odpovídá i následujícím půjčkám, třebaže úpisy neněmeckých ústavů absolutně stoupaly, vždy zůstávaly s velkým odstupem za úpisy německých ústavů. Výrazné rozdíly lze konkrétně vysledovat i mezi českými a německými spořitelnami. U německých spořitelen v Čechách činily upisované částky během první, druhé a třetí půjčky 7,9%, 10,3% a 16,2% všech vkladů, na české straně to bylo jen 2,1%, 4% a 9,1%. Jistou „zdrženlivost“ českého obyvatelstva vůči válečným půjčkám ukazuje výrazně půjčka druhá. V Čechách se celkem vybralo 666 milionů K, z toho okolo 548 milionů mezi Němci (82,4%) a jenom 117 milionů mezi Čechy (17,6%), což bylo v rozporu s posledním sčítáním obyvatelstva, jelikož každý Němec podle něj upsal zhruba 222 korun, kdežto každý Čech pouze 28 korun.
Státní úřady pohlížely na nízkou aktivitu při upisovaní jako na jistý druh sabotáže a vyjádření neloajality vůči císaři. Často se proto uchylovaly k nátlakovým prostředkům, jako bylo pohrožení výrobním firmám odebráním výhodných válečných zakázek a přídělu surovin, či odvedení důležitých pracovníků do armády. Na peněžní ústavy s neuspokojivými výsledky často platila finanční kontrola, úřední napomenutí a občas i pozvání před trestní nebo vojenský soud. Tímto způsobem byly napomenuty všechny spořitelny, které neupsaly alespoň 1,5% svého jmění, přičemž svou roli hrály opět i národnostní poměry. Ze 130 německých spořitelen bylo 22 napomenuto jednou, kdežto ze 119 českých spořitelen jich bylo napomenuto 104, z toho 52 jednou, 46 dvakrát a 6 třikrát. Hlavním objektem pronásledování státní moci se staly ale banky, a to i přesto, že se s výší upsaných půjček řadily až za spořitelny. České banky měly stejně jako vídeňské banky plnou příležitost k úvěrovým obchodům se státem, čili hromadně ukládat finanční vklady a přebytky do válečných půjček. Přesto tak příliš nečinily a raději hledaly jejich zužitkování v jiných oblastech, například v domácích cenných papírech. Nastala tak situace podobná již výše zmíněné situaci ohledně spořitelen. Subskripce vídeňských bank, jejich filiálek a německočeských bank v Praze byly nápadně vyšší než u bank českých. Již při první válečné půjčce se bankám v Čechách podařilo nashromáždit 224,4 milionu K, z toho 194,1 milionu připadlo na banky německé (86,5%), zatímco 30,3 milionu na banky české (13,5%). Během následujících půjček pak byly rozdíly prakticky obdobné"

Jako podkladová literatura posloužily: Češi, české země a velká válka (Ivan Šedivý), Dějiny bankovnictví v českých zemích (kol. autorů - F. Vencovský, J. Novotný, K. Půlpán, P. Dvořák, Z. Jindra), Československý časopis historický, č. 3, r. 1990 - článek Živnostenská banka před a za 1. světové války (Vlastislav Lacina).