1.

Úvod

2.	Podoba společnosti v Huxleyově románu

2.1.	Stabilizace všech oblastí společenského života

2.2.

Výchova

2.3.	Společenská struktura a její udržování

2.4.	Blahobyt, požitky a citové vztahy

2.5.	Postava divocha

3.	Paralely mezi Huxleyovou vizí a společností dneška

3.1.	Vzrůst spotřeby drog a psychofarmak

3.2.	Krize rodiny a promiskuita

3.3.	Pokles zájmu o klasické kulturní dědictví

3.4.	Segregace ve výchově

4.	Politická satira a odborné nepřesnosti v knize

"Anglický spisovatel, filosof a sociolog Aldous Huxley tuto knihu napsal před osmdesáti lety, v roce 1931, jako antiutopii, tedy představu o budoucím světě, o tom, jakým by náš současný svět nikdy neměl stát. Právě proto je dnes velmi zajímavé porovnat, jak se svět za osmdesát let změnil a – bohužel – v mnoha případech se velmi značně přiblížil Huxleyovu antiutopii.
Děj Huxleyova příběhu se odehrává v roce 632 po F (jako F je zmiňován buď Henry Ford nebo Sigmund Freud), tedy ve 26. století podle našeho letopočtu. Společnost budoucnosti je stabilizovaná, na celé planetě žijí jen dvě miliardy lidí; tento relativně nízký počet dovoluje, aby každý měl vysokou životní úroveň. I ekonomika je stabilizovaná, výroba odpovídá spotřebě; to je umožněno tím, že každému občanovi je zákonem uloženo spotřebovávat relevantní množství výrobků a služeb.
Ještě dál ovšem zachází Huxley ve své sociologické vizi. Aby společnost mohla být stabilní, musí nutně mít tvar pyramidy; zároveň je však třeba zabránit možným sociálním otřesům, kdy by „nižší“ chtěli změnit své postavení. Tomu podle autora brání „predestinace“, která začíná již prenatálními zásahy ovlivňujícími především inteligenci (a některé další tělesné parametry), a hlavně velmi intenzivní výchova vedoucí k tomu, že jedinec se zcela ztotožní se sociální pozicí, která mu byla společností přidělena. Huxley popisuje velmi „moderní“ metody výchovy, hypnopedii a „neopavlovské podmiňování“. Výchovou jsou jedinci také vedeni k získání určitých „spotřebitelských“ návyků – poškozené věci se nemají opravovat, nýbrž vyhazovat („Když jehlou píchnu, vždycky si vzdychnu“), není povoleno zavádění žádných nových „sportů“, které by neměly složitější (a nákladnější) vybavení než poslední povolený atd.
Společnost tak sestává z relativně malého počtu „alf“, což jsou lidé s „vysokoškolským vzděláním“, vědci, vedoucí pracovníci různých institucí a tvůrčí umělci, „bet“, což jsou „středoškoláci“, zastávající práci odpovídající jejich úrovni vzdělání, „gam“, což jsou kvalifikovaní dělníci a technici, „delt“, což jsou pracovníci s nižší kvalifikací, a z nekvalifikovaných pracovníků „epsilonů“. Díky své predestinaci a výchově jsou všichni se svojí sociální pozicí spokojeni – alfy proto, že jsou „nejchytřejší“, bety proto, že „nemusí pracovat tolik jako alfy“ atd. Zajímavou myšlenkou pak je „pěstování Bokanovského skupin“ identických „jednovaječných“ dvojčat (v tomto případě „mnohoterčat“) u nižších společenských kast; to má také napomáhat ke stabilitě společnosti.
Aby v knize příliš rušivě nepůsobila didaxe – autor musí čtenáři sdělit mnoho nových „faktů“ – využívá k tomu „exkurzi studentů“ do Ústřední londýnské líhně a střediska predestinace; lidé se podle Huxleye v budoucnosti nerodí, nýbrž jsou pěstováni z vajíček získaných hormonální stimulací chirurgicky odebraných vaječníků. Právě při tomto procesu jsou umělými zásahy (hypoxií, přidáním alkoholu do krevní náhražky) „predestinováni“ pro svoje budoucí kastovní zařazení. Toto rozdělení do kast je podle autora nezbytné; pokud by společnost sestávala pouze ze samých „alf“, nebyla by stabilní, nikdo by nechtěl vykonávat méně kvalifikované či podřadné práce. Pokud se náhodou některá „alfa“ nechce ztotožnit s tímto modelem společnosti, putuje do „intelektuálního azylu“ k sobě podobným na nějaký malý odlehlý ostrov, aby nenarušovala ideály „normální“ společnosti dané heslem Komunita – identita – stabilita. Huxley ústy svého hrdiny zcela jednoznačně popírá jakoukoliv „rovnost“ mezi lidmi vyjma „rovnosti biologické“, což ilustruje scénou, kdy vrtulník s jeho hrdiny prolétá horkým kouřem z krematoria; z horkého plynu již nelze zjistit, zda zpopelněný byl nejinteligentnější jedinec „alfa dvě plus“ či poloidiot „epsilon mínus“."

Zpracováno jako seminární práce do předmětu Sociologie. Text není výrazněji členěn.