1.

Úvod

2.	Individuální odlišnost

3.	Základní vlivy podílející se na vzniku „kriminální kariéry

3.1.	Dissociální poruchy osobnosti

3.2.	Typy psychopatů

3.3.	Závadové sociální prostředí, sociálně deviantní

4.	Sociologické pojetí zločinu

5.	Faktory podílející se na kriminalitě

5.1.	Impulzivita životního stylu

5.2.	Kriminalita jako instrumentální chování

5.3.	Kriminalita jako důsledek neadekvátních strategií při zvládání stresu

6.	Represivní sankce

7.	Cesta a kriminální „kariéra“

8.	Resocializace

9.	Skupinový konformismus

10.

Závěr

"Při narození člověka je podle Čírtkové (2000, s. 65) jeho individuální odlišnost téměř nepatrná. Teprve s pokračujícím vývojem se utváří jedinečný způsob integrace duševního života, formuje se osobnost. Osobnost je pojem svou podstatou vývojový. Současně s relativní stálostí osobnosti předpokládáme proto v čase probíhající, zpravidla nevratné změny. Je dobře známo, že člověk se liší ve svých pěti, deseti, patnácti atd. letech nejen fyzicky, ale i po stránce psychické. V průběhu individuálního života prochází osobnost určitými vývojovými stadii od kojeneckého věku až ke stáří.
Mezi základní vlivy, které se podílejí na vzniku „kriminální kariéry“, řadíme zpravidla závadové sociální prostředí, v němž se konkrétní jedinec vyvíjí. Jako nepodstatné nelze spatřovat ani biologické faktory, genotyp jedince. Významnou roli zde však sehrává fenotyp tohoto jedince, tedy interakce jedince s tímto závadovým sociálním prostředím. Následkem čehož zpravidla dochází k deficitní až deviantní socializaci jdoucí ruku v ruce s poruchami chování a osobnosti. Podle Pešatové (2007, s. 194-195) se vyznačuje poruchami osobnosti, impulzivitě, dissociální poruchu osobnosti, emočně nestabilní poruchu osobnosti a smíšenými a poruchami. Dissociální poruch osobnosti je charakterizována trvale nezodpovědným a bezohledným postojem vůči společenským normám, pravidlům, závazkům, jedinec nedbá na práva jiných lidí a porušuje je, má chudé emocionální postoje, nemá nezájem o city druhých, projevuje neschopnost udržet trvalé vztahy, ale naopak schopnost vztahy bez potíží vytvářet, má nemorální a nevhodné chování, které není dostatečně ovlivnitelné negativními důsledky, které vyvolává, tj. neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti, zvláště z trestu, má nízkou toleranci frustrace a nízký práh pro vstup do agresivního chování, včetně násilí a tendenci klamat a racionalizovat vlastní dissociální jednání, výrazné tendence ke svádění viny na jiné. Podle Sochůrka (2001, s. 19) hovoříme z hlediska sociální patologie v případě takových poruch chování o nedelikventním chování, jelikož je velice často nalézáme v anamnézách kriminálních pachatelů. Koukolík a Drtilová (2006, s. 57) uvádějí, že existují dva typy psychopatů. Prvním typem jsou kriminální psychopati: sérioví a masoví vrazi, nestvůry plnící sdělovací prostředky, ale i „obyčejní“ vrazi, násilníci nebo další zločinci, kteří obvykle končí ve vězení. Druhým typem jsou potom „neúplní“, „subkriminální“, „sociálně úspěšní“, „sociálně přizpůsobení“ psychopati, jimž říkáme deprivanti.
Jako závadové sociální prostředí, sociálně deviantní, můžeme řadit asociální rodiny nebo rodiny, které jsou v přímém kontaktu s komunitami nebo prostředím s vysokou mírou tolerančního limitu ke společenským, kulturním, mravním a dalším normám. Munková (2004, s. 33) uvádí, že pro každou společnost tedy nutně musí existovat určitý zlomový bod, kdy společnost ještě akceptuje určitou míru deviantního chování, která neohrožuje sociální konsensus, a narušitelé norem jsou personifikací nedotknutelnosti normativního řádu. Podle Durkheima se spolu s vývojem dělby práce proměňuje mechanická solidarita mezi lidmi v solidaritu organickou a to sebou přináší i proměnu funkcí trestu. Pro tradiční společnosti spojené mechanickou solidaritou je typická nízká dělba práce a unifikované kolektivní vědomí, vyznávající identické normy a hodnoty. V těchto společnostech převládá represivní forma trestu, jehož smyslem je jednak stigmatizace viníka a dále posílení zákazu přestoupení zákonů v komunitě jako celku."