"Teoretická část

I. Výhradní péče matky

Reakce dětí na rozvod
Pro všechny děti v péči jejich matek je rozpad rodiny smutným a tísnivým zážitkem. V prvních týdnech a měsících po rozchodu rodičů a poté, co otec z domu odejde, jsou u všech dětí patrny nějaké negativní reakce.
Ne každé dítě reaguje stejným způsobem, ale jisté symptomy stresu se objevují velice často. V reakci na odloučení rodičů děti cítí zlost, zmatenost a obavy, vyžadují více pozornosti od svých rodičů a učitelů, začnou plakat pro maličkosti a pláčou častěji. U starších dětí se mohou vyskytnout stesky na tělesné nevolnosti, jako jsou bolesti hlavy a bolesti žaludku, pro které nemůžeme nalézt žádnou organickou příčinu. Často tyto (velmi reálné) bolesti překrývají tajený vztek či touhu po větší míře laskavé pozornosti.
Malé děti často procházejí tím, co psychologové nazývají “regresí“, jako reakcí na stres z rozvodu. To znamená, že chování dětí, když zápasí s tím, aby se vyrovnaly s rozruchem v rodině, se stává méně zralým. Tak se například může objevit noční pomočování nebo dumlání palce. Jako by se tyto děti chtěly vrátit k dřívějšímu období svého života, kdy se cítili bezpečněji.
Většina rozvedených rodičů téměř bez výjimky přehlíží či podceňuje rozsah, závažnost a trvání traumatu dítěte způsobeného rozvodem. Bez ohledu na závažnost traumatu dávají rozvedení rodiče přednost víře, že jejich dítě příliš netrpělo a že jakékoliv reakce, které u něj vidí, jsou pouze přechodné. Téměř univerzální nutkání rodičů je “mít už to všechno za sebou“, a to co nejdříve, přestože to znamená ignorovat psychická traumata. Většina rodičů chce na rozvod pohlížet jako na jednorázovou záležitost, která při nejhorším u jejich dětí způsobí sice negativní, ale krátké reakce. To platí zejména o rodičích, kteří o rozvod žádali a chtějí oslabit svůj pocit viny tím, že minimalizují útrapy dětí. Většina rodičů věří obecně rozšířené domněnce, že děti jsou tak odolné, že se mohou lehce otřepat z jakékoliv krize, včetně rozvodu. Není tomu tak. Je známo, že oběti traumatu mohou někdy fungovat zcela dobře v oblastech, které nemají s jejich traumatem žádnou spojitost. Podobně děti z rozvedených manželství mohou vynikat v řadě oblastí, avšak mohou v sobě nosit skryté problémy se sebehodnocením a s mezilidskými vztahy, které se nemusí projevit po řadu let.
Dokonce i dětem z rozvedených manželství, kterým se podaří uniknout dlouhodobým problémům, to trvá asi tak dva roky, než znovu získají svoji psychickou rovnováhu. V této době jsou vystaveny celé sérii změn, které se zvětšují a zahrnují mnoho aspektů života.
Více než polovina dětí z rozvedených rodin s výhradní péčí matky má pocit, že třebaže se před rozvodem rodiče často hádali a v rodině panovala špatná atmosféra, nejsou na tom po rozvodu jejich rodiny lépe. I když se jim vede docela dobře, dali by ve většině případů přednost otočit ručičkami hodin nazpět a vrátit se do předrozvodové rodiny i přesto, že si pamatují většinu problémů.
Ještě větší podíl dětí, asi tak čtyři z pěti, chová naději, že se jejich rodiče znovu sblíží. Rozvodem se totiž dá do pohybu řada nevítaných změn, které jsou překážkou pro štěstí dítěte – otec se odstěhuje z domu, matka stále nemá čas, protože musí více pracovat (peněz je vždy málo), rodina se přestěhuje z domu a z prostředí, které bylo dítěti známé do menšího bytu, rodiče na sebe křičí a hádají se ještě více než dříve.
Co na dítě působí nejhlouběji, ačkoli se o tom většinou nemluví, je šokující vědomí, že láska netrvá věčně. Rodiče tu kolem dítěte nejsou navždy. Jedna z nejdůležitějších jistot, se kterou děti počítají, je stálá přítomnost a ochrana jejich rodičů. Rozvod jim tuto jistotu vezme. A zanechává oprávnění k nedůvěře ve stálost lásky. To pak handicapuje děti později v životě, když se začínají vyvíjet jejich vlastní vztahy.
Když se manželé žijící v konfliktním manželství dozvědí o problémech dětí v domácnostech s výhradní péčí matky, mohou si nakonec položit otázku, nemají-li setrvat v manželství pouze pro dobro dětí. Myslím, že by skutečně měli udělat vše, co se dá, aby se manželství zlepšilo a aby tím sobě i dětem ušetřili bolest rozvodu. Dalším mocným argumentem proti rozvodu by mělo být snížení životní úrovně dětí. Na druhé straně však děti, které žijí ve výhradní péči matky, na tom nemusí být nutně hůře než ty, které zůstávají ve špatném domově se dvěma rodiči, naplněném stálými konflikty a napětím. Rozvod může také znamenat pro děti pozitivní změny. Zcela jistě pro ty, které jsou chronicky zneužívány svými otci.
Asi pro 50-70% dětí nezanechává rozvod žádné viditelné trvalé jizvy na psychickém vývoji. Přesto však stále zůstává 30-50% dětí, které trpí dlouhodobou pozorovatelnou škodou, jejíž stopy lze vysledovat až k rodičovskému rozvodu."