1.	Co je to výchova

2.	Výchova k tradici versus výchova pro budoucnost

3.	Výchova dnešního člověka

4.	Postavení dnešní rodiny ve výchově dítěte

4.1	Nukleární rodina

4.2	Postavení dítěte v rodině

4.3	Interakce se sourozenci

4.4	Mezigenerační soužití

4.5	Trávení volného času

5.	Přehled funkcí rodiny

6.	Přehled výchovných stylů

7.	Funkce školy ve výchově

8.	Přehled sociálních a životních rolí

„ Dnešní člověk musí nejen přebírat výsledky činnosti předchozích generací (endokulturace), ale především pokračovat v rozvoji celého kulturního dědictví. Proto je zapotřebí u každého jedince akcentovat v procesech výchovy a enkulturace pochopení pro kulturní tradice a jejich další rozvíjení a spoluvytváření. To vede k vytváření nových kulturních vzorců, ty by však neměly být v rozporu se vzorci tradičními, měly by je spíše rozvíjet, případně modifikovat tak, aby lépe odpovídaly současným podmínkám (Sekot, 2006).
Prvním a základním krokem, který každého mladého člověka čeká, je přechod od vnímání k přemýšlení. Každý člověk je nadán schopností přemýšlet, má předpoklady pro analýzu a syntézu informací, které získává. Je tedy schopen nejen subjektivní reflexe skutečnosti, ale na základě získaných faktů i přehodnocení svého pohledu na určitý konkrétní problém (Průcha, 1997, Fürst, 1997).
Dalším krokem je pak přechod od hodnocení k cítění. Zatímco třídění, strukturování a klasifikování informací může být emocionálně neutrální, obvykle pak následuje emotivní práce s podněty z okolí (radost, libost, strach, pravda, krása, spravedlnost, dobro ap.). K akceptaci těchto hodnot a ke kritickému pohledu na ně by měl být jedinec veden odpovídající výchovou (Portmannová, 2007).
Rodina je první výchovnou institucí, se kterou se každé dítě setkává. Má dominantní postavení při enkulturaci a socializaci jedince až do jeho šesti let, kdy zahajuje školní docházku a tuto roli pak do určité míry přebírá škola. Rodina v průběhu posledního století prodělala mnoho změn; mnohé se bohužel na roli rodiny při výchově, socializaci a enkulturaci dítěte projevily negativně (Vaňková, 2009).
Dítě je obvykle ústředním prvkem rodiny, získává v ní vzory, se kterými se může identifikovat, seznamuje se s nároky a požadavky společnosti, v níž žije, a v neposlední řadě se identifikuje s chováním specifickým pro mužskou a ženskou roli v rodině. Rodina také funguje jako důležitý regulátor chování dítěte, nepřímo mu zprostředkovává žádoucí a nežádoucí společenské normy, významně se podílí na vytváření vztahu dítěte k okolí i k němu samému (Vácha, 2009).
Negativní změny v rodinách v posledních desetiletích obecně souvisejí s výraznými změnami ve struktuře rodiny, ke kterým docházelo již v první polovině 20. století, které však výrazně gradovaly především v polovině druhé. Patří k nim především tyto faktory:
V rodinách se významně snížil počet dětí, typickou se u nás stala rodina se dvěma dětmi, v posledních dvou desetiletích značně stoupl počet rodin pouze s jedním dítětem. To výrazně omezilo až znemožnilo mnoho procesů personálních interakcí mezi sourozenci, které jsou z hlediska vývoje osobnosti významné. Dříve se děti učily v rodině umění jednat s mladšími i staršími sourozenci obou pohlaví, dnes jim nezbývá, než tyto dovednosti získat mimo rodinu, obvykle ve škole.“

Seminární práce do předmětu Environmentální výchova.