¨"Vedle tehdejších škol, které byly určeny pro široké vrstvy obyvatelstva, existovala další možnost získání znalostí a dovedností, i když v tomto případě nelze hovořit přímo o nabytí vzdělání, ale spíše o výchově, přičemž v případě středověku se nejčastěji hovoří o výchově rytířské, která na rozdíl od škol a univerzit byla určena pouze pro ty, kteří se mohli prokázat šlechtickým původem. Šlechtičtí synkové, kteří byli předurčení pro rytířskou výchovu, byli synové druhorození nebo ještě mladší, kteří neměli šanci stát se dědici rodových majetků a nebylo pro ně jiné uplatnění než uplatnění vojenské. Začátek systematické středověké rytířské výchovy je datován do jedenáctého století do Francie, kde se vytvořil soubor zásad správného chování rytíře, přičemž ideový základ těchto pravidel tvořila oddanost pánovi a církvi. Samotná rytířská výchova započala u jedince po dosažení sedmého roku jeho věku v rodině. Od svého sedmého až do svého čtrnáctého roku šlechtický synek sloužil jako páže u jiného feudála, kde se učil dvorskému chování, obsluhování u stolu, tanci a hudbě a samozřejmě základním školním znalostem, tedy čtení, psaní a počítání. Neustále byl rovněž tělesně procvičován, kdy byly v jeho výchově kladeny přednosti především přirozeným pohybům, otužování, jízdě na koni, lukostřelbě, šermu a také i hodu kopím. Ve věku od čtrnácti let do svých jednadvaceti let byl jedinec již panošem u svého lenního pána, kterého doprovázel na turnajích, honitbách a v boji sloužil po jeho boku jako zbrojnoš. Aby rytířská výchova, započatá u jedince již v jeho raném dětství, mohla být úspěšná završena, musel být panoš pasován na rytíře, ovšem aby jím mohl být pasován, musel zvládnout sedm rytířských vojenských ctností a rovněž další zručnosti. Mezi sedm vojenských ctností patřila jízda, šerm a zápas, plavání, lukostřelba, lov, šachy a veršování. Ovšem nejlepší a tehdy nejvíce uznávanou prověrkou budoucích rytířů byly vedle oblíbeného lovu především rytířské turnaje. Mladší šlechtičtí synkové byli předurčení svými rodiči nejen k rytířské výchově, ale také k výchově církevní, která z nich měla vychovat budoucí kněží, faráře či vyšší církevní hodnostáře. Takovýto lidé měli následně o své živobytí postaráno a jejich příprava pro budoucí povolání byla oproti budoucím rytířům mnohem méně nebezpečná a náročná. "