1.	Psychická deprivace

1.1.	Víceúrovňové pojetí psychické deprivace

1.1.1.

Retrospektivní (anamnestické) metody

1.1.2.

Prospektivní (katamnestická) metoda

1.1.3.

Bezprostřední sledování chování dítěte

1.1.4.

Podélné (průběžné, longitudinální) studie

1.2	Projevy psychické deprivace

1.3	Typologie psychické deprivace

2.	Poruchy chování

2.1.

Definice

2.1.1.

Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) rozlišuje několik příznaků:

2.2	Typy a formy

2.2.1

Typy poruch chování

2.2.1.1.

Porucha chování ve vztahu k rodině

2.2.1.2.

Nesocializovaná porucha chování

2.2.1.3.

Socializovaná porucha chování

2.2.1.4.

Porucha opozičního vzdoru

2.2.2

Formy poruch chování

2.2.2.1.

Situace, obsahující nepřiměřené úkoly a požadavky

2.2.2.2.

Problémová situace

2.2.2.3.

Situace obsahující překážky

2.2.2.4.

Konfliktní situace

2.2.2.5.

Stresová situace

3.	Struktura poruch chování – etopedické dělení

3.1.	Poruchy chování z lékařského hlediska

3.2.	Poruchy chování z hlediska psychologického

3.3.	Poruchy chování z hlediska speciálně pedagogického

3.4.	Disociální chování

3.4.1.

Eva Švarcová lhaní dělí

3.4.1.1.

Pravá lež

3.4.1.2.

Bájná lež

3.4.1.3.

Destruktivní lež

"Podle řady autorů je psychická deprivace stavem vzniklým zejména následkem životních situací, „kdy subjektu není dána příležitost k ukojení některé jeho základní (vitální psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.“ Když autoři definují základní psychické potřeby, „vycházejí z moderně pojaté motivační teorie, která chápe, na rozdíl od klasické motivační teorie, dítě jako spontánně aktivní, zaměřené na vyvolání určité stimulace. Shoda anticipované a skutečné stimulace má významný vliv na vnitřní motivaci dítěte k jeho další činnosti. Tuto neustálou a složitou interakci dítěte s prostředím rozdělují na čtyři úrovně podle její strukturovanosti a současně uvádějí časovou následnost těchto úrovní v ontogenezi. Na základě tohoto víceúrovňového pojetí interakce jedince s prostředím, promítnutého do jeho vývoje od prvních dnů až do dospělosti“ jsou podle Matějčka a Langmeiera charakterizovány okruhy psychických potřeb.
1. Určitá míra stimulace, přívod podnětů v přiměřeném množství a variabilitě.
2. Původní globální interakce postupně se diferencující, potřeba vnější, smysluplné struktury.
3. Matka, mateřská osoba, otec, členové rodiny se soustřeďují k sociálnímu objektu.
4. Dítě si uvědomuje své „já“, svůj význam, svou pozici a možnosti uplatnění. Významná je role matky, která je v tomto období nezastupitelnou. (Koluchová, 1987. s.17-18.)

V dnešní době existuje spousta studií, zabývajících se psychickou deprivací. Názory vědců jsou často velmi rozdílné, čehož je možné si všimnout prakticky ihned, když začneme číst jednotlivé názory na psychickou deprivaci. „Při bližším zkoumání se však ukáže, že rozpor není ani tak v nálezech samotných, jako v metodách, kterých bylo při šetřeních užito, a že mnohá nedorozumění se odstraní, budeme-li nálezy hodnotit právě z hlediska užité metodiky.“ (Langmeier, Matějček, 1974, s.27)

Z těchto množství studií se snaží autoři shrnout základní poznatky do několika skupin. Skupiny jsou tříděny podle různých kritérií, dělítkem (kritériem) může být např. čas, účel, apod. Metody, které vědci používají, lze shrnout do čtyř základních skupin:

1. retrospektivní (anamnestické) metody
Tyto metody jsou založeny na výběru dětí či dospělých, kteří mají poruchy chování, přičemž jejich deprivace je hledána v anamnézách. „Znamená to, že známe konečný stav (nebo alespoň předpokládáme, že jej známě) a hledáme v životní historii dítěte okolnosti, které jej přivodily.“ "

Práce obsahuje grafiku.
Tato práce je kompilačního charakteru. Čerpá ze zdrojů uvedených v poznámkách.