"Náš skutečný svět je obrovský jednací stůl a my jsme účastníky. Jako jedinci se dostáváme do konfliktu s ostatními: členy rodiny, prodavači, konkurencí nebo právnickými osobami s působivými jmény jako například “vláda” nebo “mocenská stuktura”. Způsob zvládnutí těchto setkání může určit nejen to, zda budeme prosperovat, ale také zda si budeme schopni užívat plného, radostného, uspokojujícího života.
Vyjednávání je oblast znalostí a úsilí zaměřených na získání přízně osoby, od které něco chceme. Je to také využití informací a moci za účelem ovlivnit chování v “síti plné napětí”. Vyjednáváme neustále, a to jak v práci, tak v osobním životě.
Můžeme vyjednávat se zákazníky nebo klienty, bankéři, pouličními prodavači, dodavateli, dokonce s vládními institucemi od daňového úřadu až po Úřad kontroly a bezpečnosti práce. Můžeme vyjednávat kvůli většímu rozpočtu, více místa v kanceláři, větší autonomii, většímu pracovnímu volnu, zeměpisnému přesunu nebo čemukoli, po čem si myslíme, že uspokojí naše potřeby. Člověk tedy vyjednává více, než si sám uvědomuje. Proto bychom se to měli naučit dělat dobře. Můžeme se naučit využívat svých schopností, a tím zdokonalit kvalitu svého života v práci i mimo ni.

Při každém vyjednávání se vždy vyskytují tři zásadní prvky:
1. Informace. Zdá se, že druhá strana ví o nás a našich potřebách více, než víme my o ní a jejích potřebách.
2. Čas. Nezdá se, že by druhá strana byla pod takovým organizačním tlakem, měla nedostatek času a tak krátké termíny jako my.
3. Moc. Vždy se zdá, že druhá strana požívá větší moci a autority, než my vidíme u sebe.
Moc je přímo úměrná naší představě o ní. Je to způsobilost nebo schopnost, která nám pomůže uskutečňovat naše představy… řídit lidi, události, situace a sebe. Avšak veškerá moc je založena na uvědomění si jí. Pokud si myslíme, že ji máme, pak ji máme. Pokud si myslíme, že ji nemáme, i když ji máme, pak ji nemáme. Jsme tedy mocnější, jestliže si myslíme, že máme moc, a na životní setkání se díváme jako na vyjednávání.
Informace, nedostatek času a předpokládaná moc pro nás často představují rozdíl mezi spokojeností a frustrací.
Rozhodnutí, zda budeme, nebo nebudeme o něčem vyjednávat, je pouze na nás a mělo by vyplývat z odpovědí na následující otázky:
1. Cítím se na to, abych vyjednával v této konkrétní situaci?
2. Uspokojí vyjednávání mé potřeby?
3. Stojí energie a čas mnou vynaložený za výhody, které mohu dostat jako výsledek tohoto setkání?
Pouze budeme-li schopni odpovědět kladně na všechny tři otázky, můžeme přistoupit k vyjednávání. Měli bychom mít vždy pocit, že zvládneme situaci. Uchopme a vyberme si možnosti na základě svých potřeb. Nedovolme, aby námi bylo manipulováno či aby nás zastrašovali ti, kterým na našich nejlepších zájmech nezáleží.
Máme volnost výběru svého postoje k jakémukoli sběhu okolností a máme schopnosti, kterými můžeme ovlivnit výsledek. Můžeme tedy hrát mnohem větší roli při utváření svého života a zlepšování životního stylu, než jsme si původně mysleli.
Ale jak tedy vyjednávat? Co říkat a co dělat? Existuje mnoho možností:"