1.

Úvod

2.	Ústavní vývoj v českých zemích v letech 1848 – 1867

2.1	Rok 1848 – „jaro národů“

2.2	Dubnová ústava

2.3	Březnová ústava

2.4	Obnovení absolutismu

2.5	Říjnový diplom

2.6	Únorová ústava

2.7

Dualismus

2.7.1

Prosincová ústava

3.	Ústavní vývoj v letech 1867 – 1918

3.1	České snahy o seberealizaci v rámci Rakouska

3.3	Clevelandská dohoda

3.3	Tříkrálová deklarace

3.4	Pittsburská dohoda

3.5	Washingtonská deklarace

3.6	Provolání Národního výboru a Martinská deklarace

3.7	Zákon o zřízení samostatného státu

3.7.1

Prozatímní ústava

4.	Ústavní vývoj 1918 - 1939

4.1	Zákon č.121/1920 Sb.

4.1.1

Vlastní ústavní listina - První ústava Československa

4.2	Mnichovská dohoda – nastupující doba nesvobody

4.3	Vzniklo Československo omylem?

5.

Závěr

6.

Přílohy

6.1	Tříkrálová deklarace

6.2	Washingtonská deklarace

6.3	Provolání Národního výboru československého o samostatnosti

6.4	Zákon o zřízení samostatného státu

6.5	Zákon o prozatímní ústavě

6.6	Ústavní listina Československé republiky

6.7	Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava

„1.2 Dubnová ústava

Rok 1848 znamená pro Rakousko pád absolutní monarchie. Revoluční kvas v Evropě nutí císaře nejprve k přislíbení a poté i samotné přípravě moderní konstituce habsburské monarchie. Výsledkem mezinárodní situace a domácího nátlaku bylo vydání ústav, které měly upokojit domácí situaci a zkonsolidovat rakouskou akceschopnost.
První ústava vydaná pro Předlitavsko se nazývala dubnová ústava (vydána 25. 4. 1848) či Pillersdoďova podle rakouského ministra vnitra, který připravil její koncept. Jako všechny další rakouské ústavy byla vyhlášena z vůle císaře, aniž by ji schválil sněm. V sedmi částech zakotvovala postavení císaře, vlády, zemských sněmů, říšského sněmu a občanská a politická práva občanů. Zajímavé je, že tato ústava vlastně nikdy neplatila, neboť na jejím základě byl pouze svolán říšský sněm jako ústavodárné shromáždění. České země a Moravu ústava považovala pouze za říšské provincie.
Říšský sněm, zvolený na základě ústavy, zasedal od 10. 7. 1848 do 7. 3. 1849, kdy byl v Kroměříži rozehnán.

1.3 Březnová ústava

Březnová ústava byla vyhlášena součastně s císařským manifestem, jímž byl současně rozpuštěn Kroměřížský sněm. Je nazývána podle rakouského ministra Stadionova ústava. Je datována 4. 3 1849, vyhlášena byla 7. 3. 1849. Ústava má 16 částí, rozdělených na 123 paragrafů. Tato další z řady odkrojkových ústav nečinila rozdíl mezi jednotlivými zeměmi českými, rakouskými či uherskými, celý stát pojímala jako jedno uzemí. Vychází z ideje jednotného státního, obchodního a celního území. Rakousko se stává s odvoláním na Pragmatickou sankci, která umožnila nástupnictví i ženské linii habsburského rodu, dědičnou monarchií.
Součastně byla k této ústavě vydána i listina lidských práv a svobod, pouze pro země rakouské, tedy mimo Uher. Ve třinácti paragrafech zakotvila svobodu vyznání, vědy a vyučování, slova, tisku, zákaz cenzury, právo petiční, svobodu shromažďovací a spolčovací, nedotknutelnost osoby, svobodu domovní a ochranu listovního tajemství.
V platnost tato ústava nevešla. Pouze její některé části byly provedeny patenty a ministerskými nařízeními.

1.4 Obnovení absolutismu

Konec březnové ústavy přivodila říšská rada, která byla ustanovena v dubnu 1851, kdy hlavní úkol této rady byl návrat k absolutní monarchii. Toto období se nazývá různými názvy, neznámější je „absolutismus bachovský“, podle císařského ministra vnitra Alexandra Bacha (1813-1893). Byla zavedena opatření, která stanovila výslovnou odpovědnost ministrů panovníkovi „kabinetními listy“ ze srpna 1851 a posléze tzv. „silvestrovské patenty“, které znamenaly již otevřený přechod k absolutismu. Březnová ústava byla zrušena.
Bylo pouze potvrzeno zrušení roboty a rovnosti občanů. Náboženská svoboda byla ponechána pouze v rozsahu státem uznaných církví. Součástí patentů bylo provedení základní organizační dělení správy země (rozdělení na obce, okresy, kraje a země). Bylo zavedeno trojinstanční soudní řízení, byl zrušen porotní systém a veřejnost soudního řízení. Občanský a trestní zákoník byly společné pro všechny země.

1.5 Říjnový diplom

Bachovský absolutismus padl s jeho tvůrcem v roce 1859. Na základě porážek na italském bojišti se Rakousko dostalo do mezinárodní izolace. Císař František Josef I. to řešil značnými ústupky, jak výše uvedeno padl ministr Bach a s ním i policejní ministr Kempen. Nastal čas k liberálním změnám, byla rozšířena říšská rada. Nebyl to parlament v dnešním slova smyslu, měl funkci pouze poradní ve věci státního rozpočtu a rozpočtu jednotlivých zemí. Tvorba a schvalování zákonů byla zcela vyloučena, pouze mohly panovníkovi předkládat dobrá zdání.
V důsledku mezinárodních i vnitřních poměrů však rada postupně dostávala více pravomocí, zejména pak zemské sněmy. Zákonodárná moc je stále v rukou císaře, ale za spolupůsobení zemských sněmů.
Návrat k obnovení ústavnosti byl dovršen dvěma akty. Císařským manifestem a tzv. Říjnovým diplomem z 20. října 1860. V prvním z dokumentů císař obhajuje potřebu absolusticky vládnout, císařskou radu jako určující v dalším vývoji monarchie.
Za právní základ monarchie opět bere pragmatickou sankci z roku 1713, vedle centralistické nutnosti připouští i jisté možnosti federalizace monarchie na základě historických tradic jednotlivých zemí, a to s vědomím práva historického. Za základní princip byl prohlášen návrat k parlamentarismu a vyzvednuta úloha zemských sněmů. Společný sněm či jakási práva České Koruny nezmiňoval. Čeští politici jej vcelku uvítali, základ viděli v možnosti obnovení historických práv českého království na základě práva historického v diplomu zmíněného.“