1.	Československo 1918

1.1	Konec roku 1918 a vznik ČSR

1.2	Situace na frontě

1.3	Českoslovenští legionáři

1.4	Pittsburská dohoda

1.5	Ústavodárné shromáždění

1.6	Compiegnské příměří

1.7	Andrássyho nóta

1.8	28. říjen 1918

1.9	Martinská deklarace

1.	10 Nové státy po rozpadu Rakouska- Uherska 1919

1.	11 Pařížská mírová konference

1.	12 Problematika hranic- Těšínsko, Podkarpatská Rus, Sudety 1920

1.13	Malá Dohoda 1921

1.14	Lánská smlouva

1.15	Politická situace v ČSR

1.16	Konference v Janově 1928

1.17	Briand-Kellogův pakt 1929

1.	18 Ekonomická krize v ČSR

2.

Německo

2.1

Reparace

2.2	Poválečná politická scéna v Německu

2.3	Mnichovský puč

2.4	Hospodářská krize v Německu

3.

Polsko

3.1	Polsko a Německo po r. 1918

3.2	Polsko a Rusko

3.3	Pilsudského převrat

4.

Rakousko

4.1	Vznik Rakouska

5.

Maďarsko

5.1	Vývoj Maďarska 1918-1944

Použité prameny

„Československo
1919
Nejdůležitější událostí roku byla Pařížská mírová konference, která se konala v letech 1919-1920. Na této konferenci byla dána definitivní podoba nové Evropy a Světa a byly zde konkrétně realizovány plány uspořádání světa po válce, které vznikaly již během ní. Účastníky konference, zastupující vítěznou Dohodu (27 států + 5 dominií), však vlastní zájmy spíše rozdělovaly než pojily, přestože formálním východiskem bylo již zmíněných 14 Wilsonových bodů. Ačkoliv jednou z nejvíce projednávaných byla otázka budoucnosti Ruska, zástupci Sovětů do Paříže nebyli pozváni. Váhu velmocenských zájmů určovaly osobnosti delegátů: americký prezident Wilson, francouzský ministerský předseda Clemenceau, britský premiér Lloyd George, aj. Československo zastupovali Kramář a Beneš.
Francie, která utrpěla ohromné materiální i lidské ztráty, se chtěla na Německu zahojit, obklopit ho ze všech stran na ní závislými spojenci a získat reparace. Maršál Foch marně žádal, aby se Rýn stal hraniční řekou a to proto, že Velká Británie nechtěla dopustit, aby v Evropě vzrostl vliv Francie. Samotným problémem byly nástupnické státy R-U. Wilson chtěl prosadit myšlenku Společnosti národů, ale nakonec ho Senát kongresu USA nepodpořil a tak se konference obešla bez USA.

Nově vzniklé Československo mělo hned zpočátku mnoho problémů spojených hlavně s otázkami nových hranic a se svými novými sousedy. Jedním z problémů byla otázka Těšínska na severní Moravě. Těšínsko bylo regionem s velmi smíšeným obyvatelstvem, ale převahu měli Poláci (55%) a Čechů bylo jen 27%. Zároveň Těšínskem vedla strategická železnice, která spojovala Čechy se Slovenskem a karvinská uhelná pánev umožnila zpracování oceli. ČSR si Těšínsko nárokovala z historických důvodů a Poláci se dovolávali po tomto území v důsledku převahy polských obyvatel. Tento spor, který probíhal během polsko-ruské války, okamžitě prudce zhoršil vztahy mezi oběma novými státy. V lednu 1919 bylo Těšínsko postupně obsazováno, což hrozilo přerůst v ozbrojený konflikt. Bývalé knížectví bylo rozděleno a o dalším osudu měla rozhodnout nejprve mezinárodní kontrolní komise. Uvažovalo se i o plebiscitu, který se však nekonal, a arbitráži. Nakonec bylo rozhodnutí svěřeno Nejvyšší spojenecké radě. Ta 28. 7. 1920 rozhodla ve prospěch Československa rovněž kvůli návrhu Beneše respektující strategické zájmy ČSR (uhlí, ocel a dráha). Polsko se s tímto nikdy nesmířilo a po mnichovské konferenci 1938 si území vynutilo pro sebe. Nutno podotknout, že přírodní suroviny byly základem pro pozdější ekonomický vzestup Československa.
Další otázkou byla Podkarpatská Rus. Při jednání zástupců Rusínů v USA (pozdější guvernér Podkarpatské Rusi Žatkovič) s T. G. Masarykem projevili zájem o přijetí do nově vznikajícího ČSR. Rozhodli si o tom v plebiscitu 12. 11. 1918. V dubnu 1919 Dohoda souhlasila s připojením Podkarpatskoruska a Saintgermainská smlouva z 10. 9. 1919 tuto skutečnost kodifikovala. Převzetí moci však naráželo na potíže. V držbě se vystřídali maďarští bolševici i vojska rumunska. Na území Podkarpatska byla proto nejprve vyhlášena vojenská diktatura (6. 6. 1919-9.1. 1922). Zásady administrace určoval Generální statut, který definoval Podkarpatskou Rus jako samosprávné území vybavené co nejširší autonomií s vlastním sněmem a guvernérem odpovědným prezidentovi.
Další otázkou byly Sudety. Po rozpadu R-U se „čeští“ Němci pokusili využít jednoho z Wilsonových 14 bodů: práva na sebeurčení. Vyhlásili provincie Deutschbohmen, Sudetenland, Deutshsudmahren a Bohmerwaldgau a delegovali poslance do sněmu Německého Rakouska usilujícího o připojení k Německu. Němečtí představitelé odmítli spolupráci s Národním výborem. Vojenská likvidace sudetských provincií začala koncem listopadu a do konce roku 1918 bylo historické území v českých rukou. Spolupráci Němců s představiteli pražské vlády kromě neochoty z německé strany bránily i ozbrojené srážky doprovázené několika desítkami mrtvých. Hranice Německa s Československem pak potvrdila i mírová smlouva ve Versailles a s Rakouskem smlouva z St.-Germain. Němci se odmítli zúčastnit přípravy Ústavy (1920) a tak ji nemohli ovlivnit. Československá vláda se zavázala dodržovat práva menšin a tento závazek plnila. Němci měli všechna občanská individuální práva, národní školství (včetně vysokého) a možnost plného kulturního vyžití. Opakem vstřícných gest Beneše a Masaryka bylo protiněmecké brojení české nacionální fronty. Až od roku 1926 přijímali představitelé německých aktivistických stran (agrárníci, sociální demokraté) členství ve vládních kabinetech.“

Přehledná práce, obsahuje tabulku a seznam použité literatury.
Seminární práce Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústní nad Labem z Fakulty sociálně-ekonomické.