1.

Úvod

2.	Průřez dějinami pedagogiky

3.	Současný trend vzdělávání

4.	Vzdělávání a výchova v kontextu postmoderny

“2. Průřez dějinami pedagogiky

Jak už bylo zmíněno v úvodu, situace ohledně výchovy a vzdělání nebyla samozřejmě vždy taková, jak ji vnímáme nyní. Pedagogika se vyvíjela v závislosti na vývoji společnosti. Měnily se její cíle, její obsah, formy a také metody. Tento vývoj byl úzce spjat s ekonomickými, sociálně politickými i kulturními podmínkami, ve kterých probíhal.
Základy výchovy a vzdělávání v obecném slova smyslu můžeme najít už v prvobytně pospolné společnosti, kdy v zásadě jednotný charakter výchovy určoval skupinový způsob života. První diferenciace byla dána dělbou práce, kdy ženy byly připravovány především k základním domácím činnostem, muži pak na obstarávání obživy, stavební práce a boj.
Po rozpadu prvobytně pospolné společnosti se objevují sociální diferenciace, kdy se základními nástroji nadvlády stávají tělesná zdatnost a vědomosti, jež dominují v přípravě mládeže, přičemž pro ostatní obyvatelstvo se výchova omezuje na pracovní přípravu a morální ukázněnost. Od 4.tisíciletí BC se tedy poprvé setkáváme se školami, které vznikaly při chrámech a panovnických dvorech, a učily vybranou mládež z nejvyšších sociálních vrstev písmu a základům medicíny, stavebnictví a vojenství.
Mezním obdobím je antika, kde se začaly objevovat myšlenky na výchovu, ale samotná pedagogika se vyvinula později. Výchova se začala rozvíjet až s písmem a mezi metody výchovy byla řazena hra, nápodoba (vzor), práce, slovní poučení a zpěv. Období po zániku rodového zřízení dominuje v Řecku Sparta a Athény. Ve Spartě se kladl důraz na výchovu svobodných občanů, která byla státní a to pro hochy i dívky. Výchova měla vojenský charakter a její hlavní složky byly tělesná a branná výchova. V Athénách díky rozvinutějším ekonomickým a kulturním podmínkám vznikl náročnější a komplexnější model výchovy, jejíž cíl byl kolakagathia (ideál krásy a dobra), jenž měl být výsledkem syntézy rozumové, tělesné, mravní a estetické výchovy. Byl zde třístupňový systém soukromých škol určených jen hochům. Sofisté kladli velkou pozornost přírodním vědám a jejich praktické aplikaci v řemeslech, obchodu a námořních plavbách. Jejich vzdělávací systém spočíval v gramatice, rétorice, dialektice a byl později přejat scholastikou. Pythagorejci se zaměřovali na aritmetiku a matematické vzorce a zákony a Sokraté na učení o pravdě a mravní dokonalosti.
V Římě byla za cíl výchovy považována příprava zemědělce a bojovníka. Výchova probíhala jen v rodině a hlavní složkou byla výchova pracovní. Dochází k přejímání škol řeckého typu a hlavním cílem se stává výchova řečníka. Školy zestátněly, což vedlo k centrální kontrole, a hlavním cílem se stala příprava vzdělaného úřednictva k řízení impéria. Vznikají první vysoké školy z nichž se stávají významná kulturní centra.
Na přelomu starověku a středověku jsou k rozvoji výchovy a vzdělávání nepříznivé podmínky způsobené vpády barbarů, stěhováním národů a permanentními válkami. V této době velmi sílí křesťanství.
Ve středověku (5.stol.) se postupně konstituuje feudální společnost. Sociální členění společnosti na stavy se zákonitě odráží i ve výchově – je rozdíl mezi přípravou šlechty, duchovenstva a poddanými. Vznikají školy církevní a v pozdním středověku v ekonomicky nejrozvinutějších zemích jižní a západní Evropy také univerzity, které byly původně samosprávné organizace nezávislé na městech a církvi.
S příchodem renesance (14.-16.stol.) se objevují nové postoje k životu charakteristické optimismem, důvěrou v lidské síly a snahou všestranný rozvoj osobnosti a tento nový způsob života s sebou nese i novou harmonickou výchovu člověka."

Jedná se o seminární práci na téma Postmoderna a současné hodnoty do předmětu Filosofie výchovy.