1.	Vztah státu a církve

1.1.	Boj církve za teokracii (9. - 14. století)

1.1.1.

Hlavní pramene kanonického práva

1.2.	Vztah státu a církve od reformace do novověku (15. - 20. století)

1.2.1.

Úpadek papežství

1.2.2.

Snaha zbavit církev světských prvků

1.2.3.

Reformace v Anglii

1.2.4.

Francouzská reformace

1.2.5.

Reformace v českých zemích

1.2.6.

Vývoj katolické církve

2.	Mezinárodní vztahy ve starověku a středověku

2.1.	Charakteristika starověké a středověké společnosti

2.2.	Války v orientálních despociích

2.3.	Konflikty mezi světskou a církevní mocí

2.4.	Křižácká tažení na Východ

2.5.	Válečné obyčeje feudální Evropy

2.6.	Druhy středověkých a raně novověkých válek

2.7.	Projekty snažící se zamezit nebo regulovat válečné střety

3.	Mezinárodní vztahy v novověku (19. a 20. století)

3.1.	Situace před první světovou válkou

3.2.	První světová válka a její důsledky

3.2.1.

Společnost národů

3.2.2.

Malá dohoda

3.2.3.

Ženevský protokol

3.2.	Druhá světová válka

3.2.1.

Poválečný vývoj mezinárodní integrace

3.2.2.

Vznik odborných organizací a vojenských bloků

3.3.	Vývoj mezinárodního soudnictví

"Vztah státu a církve

• Boj církve za teokracii (9.-14.stol): Křesťanství se začalo rozšiřovat v Římské říši již v prvním stol. př.n.l. Až do začátku 4.stol. nebyla nová víra uznávána a byla pronásledována. 313 začíná v dějinách křesťanství nová éra: ediktem milánským zaručil císař stejná práva všem náboženským vyznáním. V druhé pol. 4. stol. získalo křesťanství v obou částech Římské říše monopolní postavení a stalo se jediným státním náboženstvím. Ediktem milánským začíná období mohutného hospodářského a politického rozmachu církve (postavení právnické osoby, mohla nabývat majetek). Až od počátku 9.stol. žila katolická církev ve shodě se státní mocí (stát potřeboval církev, církev potřebovala stát). Rozpadem římského impéria a vznikem barbarských říší se oslabila jednotná církevní organizace. Na území nových států vnikly národní církve – přimkly k panovníkovi.
Zvláštního charakteru nabyla symbióza církve a státu ve V7chodořímské říši, v Byzanci – císař = její ochránce, nejvyšší církevní hodnostář.
Spolupráce mezi církví a státem trvala dokud existovala rovnováha. Později začala církev hlásat emancipaci moci duchovní, chtěla se vymanit ze závislosti na moci světské, požadovala podrobení královské a císařské moci vládě duchovenstva, římského papeže především – tak začal boj o teokracii. První pokusy o prosazení vlády duchovenstva nad světským státem jsou podnikány v oblasti práva – objevují se první sbírky, které právní materiál tendenčně vybírají a falšují. V nich se uvádí, že světská moc byla odedávna podřízena moci církevní a že římský biskup požíval v církvi odedávna privilegované postavení. Boj začal útoky proti králům a císařům již v 8.stol. Vrcholu dosáhl za pontifikátu fanatického papeže Řehoře VII – zasahoval do politických poměrů v Anglii, Francii, Španělsku, Polsku, Dánsku a Uhrách…
Hlavním pramenem kanonického práva byla v raném středověku usnesení církevních sněmů a výnosy římských papežů. Těchto norem se nahromadilo velké množství, proto úsilí je kodifikovat. Významná je kodifikace boloňského mistra Gratiana – Kratinův dekret = rozsáhlé dílo, shrnující nepřeberné množství kánonů, které autor provází komentářem, jež vysvětluje a usiluje o odstranění rozporů. Má mimořádný význam historický, protože ovlivnil další vývoj kanonického práva ve středověku. Stal se základem, na který navazovaly velké kodifikace práv pozdějších papežů.
Druhá pol. 12.- 13.stol je považována za zlatý věk církve – Inocenc III. Církev se postupně konsolidovala. Ve 13. stol. vrcholí scholastická metod myšlení – T.Akvinský. Ve 14 stol. se objevují první jména obhájců moci světské – teoretiků proticírkevních, protiřímských. Ti ohlašovali nástup renesance a budoucí reformaci.
• Vztah státu a církve od reformace do novověku (15.-20.stol.): V době největšího rozmachu světské moci církve se uvnitř církve projevují zárodky snah o zjednání nápravy a zárodky jejího úpadku. Reformní úsilí bylo urychleno úpadkem papežské stolice, který se projevil v politické závislosti papežů sídlících v Avignonu na Francii (1305-1378) a zejména v schizmatu (1378-1417), kdy byli dva či tři papežové. Úpadek papežství vyvolal mezi vyšším duchovenstvem mocné hnutí, vedené zásadou, že nejvyšší moc v církvi přísluší veškerenstvu biskupů, čili obecnému koncilu, kterému náleží právo soudit papeže, když by své moci zneužil – tento směr se nazýval episkopální systém."