"Základním problém, se kterým se musí autor na začátku vyrovnat je samotný pojem mýtus. Diskuse o tzv. demytologizaci je podle něj dnes sice aktuální má ale zásadním nedostatek, vůbec si neklade otázku co to vlastně mýtus je a co lze pod tento pojem zahrnovat. V dnes se totiž pojmem mýtický běžně rozumí vše co je překonané, zastaralé a vyvrácené vědou. Označují se tak zkušenosti a pozorování, která se na základě nových znalostí ukázala jako mylná, jenže pak by to znamenalo, že mýtus je něco, čemu se nedá věřit, co je potřeba vymítit všude, kde se díky tradici drží. Naše bezmezná víra v pokrok tak prosazuje kauzální výklad všude tam , kde se dříve, v souvislosti s abnormálními fenomény, mluvilo o démonech a vůbec nepočítá s tím, že starý způsob představování mohl být založený na zkušenostech, které vědecké myšlení nemůže potvrdit ani vyvrátit.
Další z mnoha významů pro pojem mýtický je případ, kdy se mýtickými nazývají představy starých národů o božství a jeho působení ve světě. V tomto případě je pojem mýtický označením něčeho konkrétního, určitého, ale i zde označuje něco mylného. Chybné pochopení principu bytí nejvyšší jsoucnosti, posvátného základu světa. Je to omyl, který je potřeba napravit a uvést na pravou míru, je potřeba ukázat pravdu. Pravdu očištěnou od mýtu, který je omylem. Existuje však vůbec nějaká pravda božského? Jenže i při hledání takové pravdy je mýtus přítomen, vždy je tu mýtický tvar božství a tímto tvarem je, i když nevědomky, veden i ten, kdo mýtus vědomě odmítá. Vůle k bezprostřednímu setkání s pravdou bytí se dnes prosazuje i u umělců, jejichž vlastní výpovědi mluví více než dříve o bytnosti věcí, do níž chtějí sami proniknout, nebo se domnívají, že už do ní pronikli. Však ať se na jejich díla díváme jakkoli, je zřejmé, že se jejich přesvědčivost vytrácí. Pro pravdu přece platí, že dosvědčuje sama sebe, tak jako světlo, a že má přesvědčivý tvůrčí charakter a tuto přesvědčivost a tvořivost měl ryzí mýtus vždy, dokud byl živý.
Všem současný úvahám o mýtu je společný předsudek, že mýtus je způsobem myšlení, které lze překonat a nahradit jiným, správnějším. Toto chápaní mýtu jako jistého druhu logiky, však jenom dokazuje, že jsme od mýtu již tak vzdáleni, že se na něj ani nedokážeme podívat. Nelze popřít, že toto platí pro celou řadu mýtů, již u Platóna nacházíme mýty, před kterými autor sám varuje, aby nebyly brány doslova. Tyto názorné, ale fabulované obrazy tu zastupují jasné myšlení, které se chápe pravdy samé, ale ani doba, která chápala mýtus jako básnictví nebyla jeho podstatě úplně nejblíž. Byla jí ale mnohem blíž něž moderní teoretikové poznání, to proto, že básnictví, které sice v pravém smyslu mýtem není, mám může alespoň ukázat pravou cestu. To čím nás velké umění uchvacuje je krása, taková která je současně pravdou. Hmatatelná pravda ,jíž nás básnictví uchvacuje je výsledkem tvořivého aktu ve vyšším smyslu, je výtvorem božské moci samé, kterou básník jen pokorně přijímá, takže by bylo směšné o ní říkat, že je produktem logiky, zvláštního způsobu myšlení, který můžeme nahradit. Básnictví, tak jak je známe,nás tedy může navést k tomu, abychom si otázku po mýtu právně položili, ovšem toto básnictví je pouze stínem bytnosti mýtu."