0.Úvod

1.	Proč hodnotit?

1.1.	Systematizace a struktura

1.2.	Komplexnost a efektivita

1.3.	Jednota jazyka a objektivita

1.4.

Účelnost

1.5.	Širší efekt

2.	Koho a co hodnotit

2.1.	Koho hodnotit

2.2.	Co hodnotit

2.2.1.

Základní data

2.2.2.

Lékařské doporučení

2.2.3.

Psychologická charakteristika odsouzeného

2.2.4.

Analýza – hodnocení minulosti

2.2.5.

Diagnóza – hodnocení současnosti

2.2.6.

Prognóza – predikce budoucnosti

3.

Závěr

"2.1 Koho hodnotit
Osoba přicházející do výkonu trestu, je výsledkem prvotního vyhodnocení soudu, do jakého typu věznice je zařazena a do kterého konkrétního zařízení umístěna. Dříve nebo později jistě dojde ke sblížení našeho systému s moderními západními systémy, kde o umístění do typu věznice nerozhoduje primárně pouze soud, nýbrž na tomto procesu se podílí i vězeňská a probační služba. Zejména už zde je kromě nějakého zařazovacího algoritmu možné zapojit metodu hodnocení rizik a potřeb. Celý proces mezi těmito institucemi, respektive mezi hodnoceními je třeba vhodně elektronicky propojit. Tento úkol je třeba realizovat pomocí Vězeňského informačního systému, což je náročný úkol. Každopádně, se v praxi zaměřujeme na hodnocení odsouzené osoby při nástupu do výkonu trestu10, v jeho průběhu, pro orgány činné v trestním řízení a eventuálně před ukončením výkonu trestu. Nevýhodou současného přístupu je určitá roztříštěnost, nejednotnost a nejednoznačnost celého hodnotícího procesu, jež nevede spolu s převládajícím subjektivním přístupem k hodnocení s vytvořením věrohodnějšího profilu osoby a mnohdy i ke zjištění skutečných problémů a k pravděpodobnosti možného selhání v budoucnosti. Východiskem je snaha posunout laťku výše pomocí „objektivního“ a jasně strukturovaného nástroje, jehož používání přinese kvalitně podložený a dostatečně obhajitelný výsledek vyhodnocení potenciálních rizik, aktuálních potřeb a míry motivace odsouzené osoby. Žádné hodnocení nemůže být absolutní, dokonalé, postihující všechny stránky osobnosti či problémy. Ambicí je mít k dispozici nástroj, jenž nám ve Vězeňské službě pomůže zhodnotit odsouzeného tak, abychom se potom mohli více soustředit a zaměřit na hledání cest k nápravě u těch odsouzených, kteří naši odbornou péči v rámci výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody potřebují a v neposlední řadě o ni alespoň částečně stojí. To znamená v tom velkém počtu odsouzených dobře a kvalifikovaně diferencovat; těm, kteří mají krátké tresty, do cca čtyř měsíců, a jsou odsouzeni za bagatelní trestnou činnost, jejichž potřeby jsou nízké a nejsou nositeli vysokého rizika potenciálního způsobení újmy či opakovaného trestního jednání, nelze z hlediska organizačních a personálních možností, kapacity, času ani odborného zájmu věnovat příliš prostoru. Ten potom totiž chybí v poskytování péče odsouzeným s delšími, cca 2–5 let, a s dlouhými, celkem nad 5 let, tresty, za závažnou trestnou činnost (násilí, sexuální podtext, dealerství drog), kteří jsou nositeli vysokého rizika způsobení nové újmy či recidivního chování. Je omylem si myslet, že zjednodušeně „všichni odsouzení mohou dostat v systému všechno“. Takovou vězeňskou službu neufinancuje žádný stát. Vyžadování takového přístupu nutně končí v přetěžování, či dokonce v mrhání ohraničených sil státního aparátu a v pouhém alibismu. Ten je schopen představovat zdánlivě funkční systém, ovšem v konečném důsledku bez skutečného řešení vedoucí ke snížení kriminality a vězeňské populace na území republiky. "