1.	Splnění obligace (solutio)

2.	Odečtení (compensatio)

3.	Novace (novatio)

4.	Splynutí (confusio)

5.	Prominutí dluhu

“ Odečtení (compensatio)

Kompenzace může nastat jedině v případě, že věřitel je současně dlužníkem svého dlužníka a dlužník věřitelem svého věřitele. Za tohoto stavu se strany dohodnou a vzájemně odečtou konkurující sumy, přičemž zůstane plnit pouze přebytek.
Tuto dohodu označujeme za kompenzaci dobrovolnou (compensatio voluntaria). V případě jakýchkoli neshod a následné žaloby dochází k odečtení z moci úřední, proběhne tzv. kompenzace nucená (compensatio necessaria).
Vývoj institutu kompenzace byl shrnut a ucelen v justiniánském právu, kde platí tyto základní principy:
• kompenzovat je možné pouze pohledávky vzájemné, výjimečně se připouští, aby rukojmí kompenzoval pohledávkou hlavního dlužníka proti věřiteli
• pohledávky musí být žalovatelné, lze-li nárok odrazit námitkou, pak kompenzace možná není
• pohledávky musí být dospělé (splatné) a likvidní, tzn. Na soudě snadno zjistitelné a prokazatelné
• obě pohledávky musí mít předmět plnění stejného druhu, není však nutné, aby vyplývaly z téhož právního důvodu
• proti některým pohledávkám je kompenzace vyloučena, to proti pohledávkám z krádeže, ze smlouvy o úschově, z nároků státní pokladny na veřejné dávky, aj.

Novace (novatio)

Novací rozumíme přenesení obsahu staré obligace do obligace nové. Tato nová obligace mohla být realizována pouze formou abstraktních kontraktů (zejména stipulace), neboť jen tyto kontrakty dovolovaly vznik nové obligace, aniž by se objevila nová kauza. V době klasické bylo takovéto počínání podmíněno tím, že se nově vzniklá obligace něčím odlišovala od obligace staré – aby obsahovala něco nového (aliguid novi). K tomu například stačilo, že namísto staré obligace ze smlouvy neformální nastupovala nová obligace slovní či písemná. Mohlo také dojít ke změně takové, že v nové obligaci figurovala nová osoba jako věřitel, anebo jako dlužník. Došlo-li k této záměně, je celá záležitost označena novace mezi subjekty novými (inter novas personas), zůstalo-li vše při starém, hovoříme o nové smlouvě mezi subjekty starými (inter easdem personas). V justiniánském právu se klade větší důraz na vůli stran, nová obligace tedy rušila tu starou jenom v případě, že strany takový záměr sledovaly, že měly úmysl provést novaci (animum novandi). Současně je nutné také tento úmysl navenek projevit. Neprojevil-li se, nová obligace platila po boku staré.

Splynutí (confusio)

Tento poněkud zvláštní způsob zániku obligace spočívá ve splynutí osoby dlužníka s osobou věřitele – věřitel se stal svým dlužníkem a dlužník svým věřitelem. Splynutí bývá například obvyklé v dědickém právu."