1.	Počátky křesťanství

1.1.	Křesťanství v kontextu helénistických náboženství

1.2.	Historický Ježíš, Ježíšovská a Kristovská hnutí

1.3.	Pavel z Tarsu

1.4.	Křesťanská Bible, kánon a apokryfy

1.5.	Biblické překlady, spisy apoštolských otců, apologetika

1.6.	Utváření křesťanského kultu (křest, agapé, eucharistie)

1.7.	Utváření církevní organizace (formování monarchistického episkopátu)

2.	Teologické myšlení starověku a středověku, ortodoxie a hereze

2.1.	Patristika

2.1.1.

Aurelius Augustinus

2.1.2.

Ambrož, Jeroným

2.1.3.

Řehoř Veliký

2.2.	Předscholastické teologické myšlení

2.2.1.

Dionýsios Areopagita

2.2.2.

Jan Scotus Eriugena

2.2.3.

Anselm z Canterbury

2.3.

Mystika

2.3.1.

Bernard z Clairvaux

2.3.2.

Mistr Eckhart

2.3.3.

Jan Tauler

2.3.4.

Bekyně

2.4.	Ortodoxie a hereze v teologickém a religionistickém pohledu

2.5.	Přehled hlavních heterodoxních skupin

2.5.1.

Gnosticismus, montanismus, pelagianismus

2.5.2.

Arianismus, nestorianismus

2.5.3.

Kataři, Valdenští, Spirituální františkáni, Lollardi

2.6.

Inkvizice

3.	Vývoj křesťanství ve středověku

3.1.	Konstantinovský obrat (Konstantin Veliký, ekumenické koncily)

3.2.	Christianizace evropy

3.3.	Pravoslaví a staré východní církve

3.3.1.

Jakobité, Arménská církev, Koptská církev

3.3.2.

Etiopská církev, nestoriánská církev, malabarská církev, maronité

3.4.	Velké schizma

3.5.

Uniatství

3.6.	Proměny vztahu mezi světskou a církevní mocí

3.7.	Gregoriánská reforma a boj o investituru

3.8.	Velcí papežové středověku

3.8.1.

Řehoř VII., Alexandr III., Inocenc III.

3.8.2.

Řehoř IX., Bonifác VIII.

3.9.	Papežské schizma a konciliarismus

3.10.

Významné koncily (3. a 4. lateránský koncil, kostnický koncil)

3.11.

Křížové výpravy, rytířské řády

4.	Středověké mnišství a lidová náboženská kultura

4.1.	Vznik mnišství, eremité a cenobité, pojetí celibátu

4.2.	Benedikt z Nursie, benediktýni, význam klášterů na Britských ostrovech

4.3.	Clunyjská reforma, poustevnické hnutí 11. a 12. století

4.4	Řády vrcholného středověku

4.5.	Lidové podoby středověkého křesťanství

5.	Světová reformace

5.1.	Příčiny a podněty vzniku světové reformace

5.1.1.

Vazby na tzv. první reformaci

5.1.2.

Stav katolické církve na přelomu 15. a 16. stol.

5.2.	Martin Luther a německá reformace

5.3.	Ulrich Zwingli, Jan Kalvín a švýcarská reformace

6.	Katolická reakce a reforma

6.1.	Nové mnišské řády, jezuité a jezuitská reforma katolicismu

6.2.	Tridentský koncil, reforma papežství

6.3.	Katolická reakce v 17. a 18. století

6.4.	Barokní zbožnost, španělská mystika

6.5.	Jezuitské misie v Latinské Americe a Asii (Indie, Čína, Japonsko),

6.5.1.

Problém akomodace

7.	Křesťanství na prahu modernismu

7.1.	Osvícenství a jeho kritika náboženství

7.2.	Vztah státu a církve v 17. a 18. století

7.2.1.

Galikanismus, jansenismus, episkopalismus, febronianismus

7.3.	Pietismus a probuzenecká hnutí

7.4.	Křesťanství v Severní Americe

7.4.1.

Náboženská situace britských, francouzských kolonií 16. - 18. století

7.5.	Náboženské myšlení 17. a 18. století

8.	Křesťanství v 19. a 20. století

8.1.	Katolický modernismus a antimodernistická reakce

8.2.	Protestantský liberalismus

8.3.	Křesťansví a nacionalismus, křesťanství a totalitární režimy

8.4.	Křesťanský fundamentalismus a křesťanský revivalismus

8.5.	Ekumenismus

9.	Křesťanství v českých zemích

10.	Rituální život křesťanství

10.1.

Liturgický rok, obřady životního cyklu

10.2.

Svátosti a svátostiny

10.3.

Mše svatá, svatá liturgie, bohoslužba v protestantismu

10.4.

Kult svatých, mariánský kult, relikvie

10.5.

Sakrální architektura

10.5.1.

Typy sakrálních staveb, utváření sakrálního prostoru

11.	Duchovní život v předislámské Arábii

11.1.

Autochtonní náboženské projevy

11.2.

Vlivy okolních semitských náboženských systémů

11.3.

Vztah starých Arabů k judaismu a křesťanství

12.

Muhammad

12.1.

Sociální poměry v Mekce v době vystoupení Muhammada

12.2.

Muhammad jako prorok, sociální reformátor a politik a vůdce

13.

Korán

13.1.

Korán jako základní zdroj islámské věrouky a práva

13.2.

Formální a obsahové aspekty Koránu

13.3.

Redakce Koránu

14.	Formování a zdroje islámského práva

14.1.

Sunna (prorocká tradice) a její utváření

14.2.

Pravosti hadíthů v kontextu raných dějin islámského chalífátu

14.3.

Islámské duchovenstvo (ulamá)

14.4	Rozdíl mezi sunnitským a šíitským pojetím

15.	Islámské „schizma“ a diferenciace islámu

15.1.

Cháridža

15.2.

Počátky proudu nábožensko-politické opozice vůči sunnitské moci

15.3.

Štěpení ithná ašaríje na jednotlivé odnože a sekty

15.3.1.

Ismáílíja, Drúzové, Assaíni, Karmaté, Alawité)

16.	Pět sloupů víry

16.1.

Formální projevy religiozity a jejich právní ukotvení

16.1.1.

Vyznání víry, modlitby, půst, almužna, pouť do Mekky

16.2.

Islámské pojetí misie (da’wa)

16.3.

Komplexní pojetí džihádu jako právní kategorie

17.	Základy islámské věrouky, náboženská filozofie a mystika

17.1.

Kosmologie, angelologie, predestinace

17.2	Nauka o prorocích, eschatologie

17.3.

Islámská náboženská filozofie

17.4.

Súfismus

17.5.

Institucionalizace mystiky – Taríqy

17.6.

Lidové podoby religiozity

18.	„Temná staletí“ islámských dějin

18.1.

Křížové výpravy z pohledu islámu

18.2.

Příčiny a podoby tzv. „temných století“ islámských dějin

18.3.

Vliv náboženství na proces stagnace islámské civilizace

19.	Moderní islám

19.1.

Islámský reformismus 19. a 20. století

19.2.

Sekularizační procesy v islámských zemích (Turecko)

19.3.

Islámský fundamentalismus

19.4.

Vztahy islámu k Západu

20.	Islám v Českých zemích

20.1.

Kontakty českých zemí s islámem v období středověku

20.1.1

Cesty do muslimských zemí

20.2.

Pronikání Osmanské říše do střední Evropy („turecké nebezpečí“)

20.3.

Vliv islámu na náboženský život českých zemí v 19. a 20. století

20.4.

Hlavní islámské organizace na území ČR

"UTVÁŘENÍ KŘESŤANSKÉHO KULTU (KŘEST, AGAPÉ, EUCHARISTIE)
Mateřská církev jeruzalémská se podle tradice těšila velké vážnosti, údajně zde působili první apoštolové, kteří pod vedením Petra spravovali obec. Právě v Jeruzalémě byla vytvořena vlastní řeč křesťanské víry a uspořádána vlastní bohoslužba. Ačkoliv se křesťanská obec podílela na židovském kultu a zachovávala židovský zákon (takže se zprvu jevila jako židovská sekta), její nové typicky křesťanské rysy vedly k rozporu mezi Ježíšovými stoupenci a synagogou: křesťanský křest, modlitba, která se obracela ke Kristu jako k Pánu, slavení eucharistie, výjimečné postavení lásky, agapé
Didaché (Učení dvanácti apoštolů): starokřesťanské dílo z 1. století, autorovým cílem bylo zřejmě krátké shrnutí křesťanského učení. Není to apokryfní text – nebyla zpochybněna jeho ortodoxnost, pro mnohé obce ve 3. stol. platila Didaché za součást kánonu, od 4. století začíná být odsouvána do pozadí. Mluví se zde o rituálu, který nám odpovídá pro eucharistii
Text je rozdělen do 16 kapitol, v nichž lze velmi zřetelně dvě rozdílné části = první z nich se zabývá především liturgickými zvyklostmi, druhá pak disciplinárními nařízeními, na tuto část pak navazuje kapitola o Kristově paruzii a křesťanských povinnostech.
Druhá část liturgické části se týká liturgické praxe prvotní církve. Nejprve se pojednává o křtu. Je zde zmíněn křest pomocí trinitární formule a křest politím jako jedna z alternativ. Středa a pátek jsou označeny za postní dny. Základ modlitby křesťana tvoří Otčenáš recitovaný třikrát denně. Kapitoly 9 a 10 pak zaznamenávají nejstarší eucharistické modlitby. Téma eucharistické hostiny a křtu je v díle vzájemně provázáno; nepokřtění jsou vyloučeni z eucharistického slavení. Eucharistie je označena jako duchovní pokrm a nápoj. Zdá se, že tento popis eucharistie se týká první eucharistie s nově pokřtěnými. Ačkoliv se zde mluví o křtu, základní modlitbě Otčenáš apod. není zde žádný úsek, který by nasvědčoval tomu, že v prostředí, kde tento spis vznikl, by se dal předpokládat monarchický episkopát. Je důležité si uvědomit, že za každým textem musíme hledat spíše jednu konkrétní komunitu a nevztahovat to na ostatní obce, od 4. století se plně vyvíjí institucionalizovaná podoba.

Křest = svátost, kterou se kandidát (katechumen) stává členem křesťanské církve, podle evangelií ustanovil křest Ježíš Kristus, který se od Jana Křtitele dal v Jordánu pokřtít „vodou a Duchem“
- rituál očistné lázně nebyl křesťanskou zvláštností, formálně navazoval na iniciační obřady židovských proselytů i očistné praktiky mysterijních náboženství. Křesťanství jej však vnitřně přeznačilo na obřad očišťující od hříchů a vtělující křtěnce skrze Ducha svatého do církve
Agapé = původně méně užívaný řecký výraz pro lásku, který překladatelé Septuaginty užili jako ekvivalent hebrejských pojmů lásky Boha (nebo Krista) k člověku a jí inspirované lásky mezi lidmi
V rané církvi se jako Agapé označovalo také společné stolování křesťanů („hostina lásky“), které bylo odděleno od slavnosti eucharistie, i když z ní vzešlo a konalo se v její časové blízkosti. V křesťanských obcích hrály Agapé sociální (dobročinnou) roli.
Eucharistie (řec. díkůčinění) = v církvi užívané označení pro křesťanské kultické stolování s Kristem – večeři Páně
Jejím předpokladem bylo celé Ježíšovo vystoupení, zejména jeho stolování s hříšnými lidmi, základem je Kristova oběť chápana jako oběť za hříchy lidí, liturgicky vychází z Ježíšových slov při posledním stolování s učedníky

UTVÁŘENÍ CÍRKEVNÍ ORGANIZACE (FORMOVÁNÍ MONARCHICKÉHO EPISKOPÁTU)
Skutky apoštolů i Pavlovy listy jasně ukazují, že od počátku se za podstatný konstruktivní prvek řádu obce v prvotní církvi pokládal duchovní úřad. Neexistovalo čistě charismatické zřízení, spočívající na volném působení Ducha, bez právního řádu a bez pevného obsahu víry; to je neslučitelné s pavlovským pojmem církve. Pravidelná církevní správa se stále více soustřeďovala v rukou biskupů a jáhnů:
Biskupové vzešli z kolegia starších (= presbyterů), ve kterém měli vedení jako představení a dohlížitelé. Biskup (z řeckého episkopos – dozorce) - dohlížitel ve skupině, všem se má dostat, co potřebují (sirotci, vdovy…), dohlížel na vztahy v komunitě .
V mnoha místních obcích se zpočátku setkáváme s několika presbytery-episkopy současně, ale nejpozději ve 2. století se všude prosadil monarchický episkopát = vedoucí funkci v územně vymezených křesťanských okrscích zastávali biskupové a jim byli podřízeni kněží v jednotlivých komunitách (v této tendenci k monarchickému vedení někteří badatelé vidí první záblesky primátu, jak se později prosadil v celé církvi)"

Text je barevně a tučně zvýrazněn. Rozsah jednotlivých otázek je 2 - 21 stran.