1.

Úvod

2.	Snění o zlatém věku

2.1.	Mykénská doba: první syntéza

2.2.	Definice náboženského konglomerátu

2.3.	Obecná charakteristika mykénské epochy

2.4.	Zemědělské vidění světa

2.5.	Myšlenkový svět Indoevropanů

2.6.	Mykénská symbióza

2.7.	Pád mykénské kultury

3.	„Doba temna“ a její důsledky

3.1.	Od populační exploze ke vzniku filosofie

3.2.	Společenské změny archaického období

3.3.	Ílias a Odysseia: řeč eposu

3.4.	Hésiodova mytologická nostalgie

3.5.	Náboženské myšlení archaické doby

3.6.	Mystéria jako výraz změny životního pocitu

3.7.	„Derealizace prostoru“ a řeč veřejná

4.	Další proměny myšlení jako důsledek krize obce šestého století

5.	První filosofové: poznatelný kosmos, objev logu a zrušení času

5.1.

Míléťané

5.2.

Xenofanés

5.3.	Pýthagorás a pýthagorejci

5.4.	Hérakleitos

5.5.	Parmenidés

6.

Závěr

"Mykénská doba: První syntéza
Definice náboženského konglomerátu
Pátráme-li po stopách proměn myšlení, můžeme putovat do stále hlubších vrstev minulosti. To ale není naším úkolem. Po předběžném obecném shrnutí geneze prvotních představ o zlatém věku přikročíme nyní k mykénské době, jež představuje první etapu velkolepé syntézy, jejímž výsledkem je řecký národ i jeho bohové. Přitom se zastavíme u dvou nejvýznačnějších duchovních proudů – myšlení původních egejských zemědělců a světonázoru indoevropských nájezdníků, které vytvořily první verzi náboženského „konglomerátu” . „Jeho základem je v podstatě, byť s jistými výjimkami, aglomerace, nikoli substituce. Nový vzorec víry jen velmi vzácně zcela odstraní vzorec platný dříve. Buď onen starý žije dál v novém jako jeden z jeho prvků – někdy je prvkem nepřiznaným a napůl nevědomým – nebo se oba vzorce udrží vedle sebe. Ač logicky neslučitelné, jsou současně přijímány různými, či dokonce stejnými jedinci.” Zdá se, že na rozdíl od budoucích variant řeckého duchovního světa je mykénský konglomerát vzorem stability.

Obecná charakteristika mykénské epochy
Co tedy můžeme říci o tomto nejstarším období řeckých dějin? V třetím tisíciletí žil na řeckém území lid, který nehovořil řecky ani podobným jazykem. Na počátku střední doby bronzové, tj. v letech 2000-1900, „přišli ze severu nájezdníci hovořící jazykem, ze kterého se posléze vyvinula řečtina, a zdevastovali většinu někdejších obydlených center.” „Nájezdnici Minyové byli předvojem kmenů, kteří se v několika následných vlnách usídlí v Helladě a přilehlých ostrovech ... a založí tak řecký svět, jak jej známe z historické doby.” V 16. století se Minyové, již smíšení se starší populací, zabydleli v kontinentálním Řecku. Navázali vztah s mínójskou Krétou, která jim odhalila zcela nový způsob myšlení a života. Můžeme tedy hovořit o „postupné krétizaci mykénského světa, která po roce 1450 vyústila ve společnou palácovou civilizaci, zahrnující ostrov i kontinentální Řecko.” Po roce 1450 mykénské království Krétu ovládlo, soustředilo svou moc v knósském paláci, převzalo krétskou štafetu a v podstatě Kréťany vytěsnilo. Mykéňané-Achájové pronikli do Malé Asie a až na syrské pobřeží. Díky vzájemným kontaktům, obchodu a stálé komunikaci nepřestali tvořit jednotný celek, úzce spjatý s velkými civilizacemi východního Středomoří.
„Zdá se, že život společnosti se soustřeďuje kolem paláce, jehož úloha je zároveň náboženská, vojenská, správní a hospodářská.” Je to nejstarší řecký svět, jenž máme přiblížený prostřednictvím písma , jež bylo v té době výsadní záležitostí třídy profesionálních palácových písařů. Písmo sloužilo převážně k ekonomickým záznamům, nikoli k předávání náboženských idejí, jež zůstávaly, jak uvidíme dále, vyhrazeny ústní tradici.
Vrcholem společenské stavby je anax, král s absolutní mocí ve všech oblastech života – politické, vojenské, ekonomické i náboženské. „Lze se domnívat, že všeobsáhlou královskou moc má panovník proto, že se těší zvláštnímu vztahu k náboženskému světu a přináleží také k početné a mocné kněžské třídě.”
Vedle paláce existovalo relativně autonomní venkovské hospodářství na úrovni vesnic. Nacházíme zde základní polaritu mykénské společnosti: „na jedné straně palác s třídou dvořanů a lenníků, na druhé straně samostatný venkovský svět. Vesnické 'démy', seskupení sousedících osad, vlastní užívanou půdu, ze své pravomoci podle tradic a místních hierarchických posloupností řeší otázky zemědělských prací, pastevectví a sousedských vztahů. Oproti všemu očekávání se právě v této vesnické oblasti objevuje osobnost s titulem, který se obvykle překládá jako 'král', pa-si-re-u, homérský basileus. Není to ovšem král-vládce paláce, nýbrž pouhý pán, jemuž přísluší určitá venkovská oblast; vůči králi-vladaři (anax) je [basileus] vazalem.”"

Práce disponuje rozsáhlým poznámkovým aparátem.