Seminarky.cz > diskuse k úvodníkům » Seřadit! aneb jeden den ze života na internátě před rokem 1989

Seřadit! aneb jeden den ze života na internátě před rokem 1989

Nachází-li se vámi zvolená střední škola daleko od rodného hnízda a vám se nechce trávit spousty času únavným dojížděním nebo utrácet horentní sumy za tržní nájemné, tak nejspíš budete muset nějaký čas strávit v tzv. domově mládeže – internátě. V loňském školním roce bydlelo v ČR ve 479 domovech mládeže – internátech 67 305 středoškoláků, studentů, žáků (pozn. red. podle Ústavu pro informace ve vzdělání – www.uiv.cz). Oproti vysokoškolským kolejím tam panuje přísnější režim, na který dohlíží vychovatelé, pedagogové a ostatní za-městnanci těchto zařízení. Spoustě z vás, kterým internát již poskytuje druhý domov, jeho předpisy, nařízení, zákazy a „vychny“ (pozn. red. vychovatelky) mnohdy znepříjemňují život.

Na toto téma jsem se nedávno bavil s mým spolužákem – dálkařem Vojtou Sivákem ze školy (studujeme pražskou filozofickou fakultu) o poměrech na internátech před rokem 1989 – za komunismu. Dobu, kterou on zažil na vlastní kůži a kterou naštěstí většina z vás zná jen z dokumentů nebo vyprávění rodičů. Jako zrakově postižený musel tehdy Vojta absolvovat speciální základní školu pro žáky s vadami zraku v Praze na Malé Straně, kde přes týden také bydlel v internátě. Dnes pracuje již 15. rokem jako učitel výpočetní techniky a německého jazyka v pražském Jedličkově ústavu.

Vojto, jak to vlastně tenkrát bylo?
„To by bylo na dlouhé povídání. Nedávno jsem při dozoru na chodbě zaslechl dva starší žáky ze základky, jak si povídají o životě na intru, a jeden z nich celou diskusi uzavřel slovy, že je to tady stejně pakárna. Jelikož jsem v průběhu návštěvy základní školy také bydlel na intru, nemohl jsem se ubránit, abych se v myšlenkách nevrátil tak do roku 1984 a nezavzpomínal, jak to tenkrát chodilo…“

Vojta se nakonec rozhodl, že dá volný průběh svým vzpomínkám a namísto rozhovoru raději napsal pěknou povídku, kterou si teď můžete přečíst:

***

…za okny je ještě tma. Na stropě a stěnách našeho pokoje se jen matně odráží světlo z oken protějšího pavlačového domu. Vzápětí se ozývá zvonění. Je tři čtvrtě na sedm a to znamená budíček. O několik minut později vráží do dveří noční vychovatelka, aby rozsvítila všechny zářivky a hlasitě nám oznámila, že musíme honem vstávat, neboť tu máme nový den. Rychle boříme obličeje do polštářů. Chceme ještě alespoň na chvíli utéci před bodavým světlem, ale noční nám cloumá rameny a stahuje z nás peřiny. Pro jistotu ještě pustí nahlas rozhlas po drá-tě, z něhož se okamžitě linou tóny námi tak nenáviděné dechovky. Ještě v polospánku se tedy šineme s kartáčkem a pastou v ruce do koupelny. Ústa máme kromě pěny plná hanlivých slov na adresu Moravanky.

Letmým pohledem na hodinky zjišťuji, že se blíží čtvrt na osm, což znamená odchod na sní-dani. Není to ovšem tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Škola i jídelna se totiž nacházejí v jiné budově, do níž se musí jít asi čtyřicet metrů přes dvůr. Nikdo však nesmí tuto pouť podniknout sám. Celý intrák se musí seřadit na chodbě před východem do dvojic a jít společ-ně pod velením ranní vychovatelky. Ta je však velmi náročná. Nespokojí se jen s vyrovnaným dvojstupem. Navíc musí být hrobové ticho, jinak se nejde. Ona má přece času dost, jak s oblibou každé ráno předesílá. Stojíme už asi deset minut a čekáme, kdy ji přestane bavit nás okřikovat. Konečně jsme se dočkali a celý kordón se dává pomalu do pohybu vstříc štiplavé-mu únorovému mrazu.

V jídelně na nás již netrpělivě čekalo kakao se škraloupem nalité do modrých umělohmotných hrníčků a rohlíky s pomazánkou neidentifikovatelného původu. Vychovatelka nám je roznáší a neustále při tom křičí: „Tichóoo! Tichóoo! Tady bude klíííd!“ René bohužel „tichóoo“ není, a tak je vykázán za dveře, kde setrvá tak dlouho, dokud ji nepřejde vztek. U vedlejšího stolu sedí Marcela, jíž kakao se škraloupem evidentně nejede. Jakmile to ranní zpozoruje, přistoupí k ní s otázkou: „Tobě to snad nechutná? Víš, co by za to děti za války daly? Budu tu stát tak dlouho, dokud do nevypiješ!“ Co na tom, že Marcela je zelená jak sedma a od války už uply-nulo čtyřicet let. Musela pít. Celá epizoda měla nedozírné – či spíše nechutné následky…

„Seřadit!“ zaznělo jídelnou o chvíli později. Odnášíme nádobí a řadíme se do dlouhého štrůdlu, abychom se pod dohledem odebrali o dvě patra výše do svých tříd. Každý však ví, že ještě pár minut budeme stát na místě a čekat, dokud personál neusoudí, že jsme dostatečně ukáznění. „Konečně škola!“, pomyslíme si. Ne, to není nadsázka. Učitelé jsou přece jen po-někud klidnější a věci zbytečně tolik nekomplikují.

Máme to dobré. Do naší třídy se musí jít ještě přes sedmičku. Ta je plná holek a každý z nás v ní má jisté zájmy. Je tedy nad slunce jasné, že do lavic nespěcháme. Zbytek času do začátku hodiny trávíme v družném rozhovoru se spolužačkami. Ani zvonění nás nevyvádí z míry. Dobrých deset minut stejně ještě nikdo nepřijde. Omyl! V zápětí pociťuji v zádech nepříjem-né mrazení. Ohlédnu se a udiveně civím do smějícího se obličeje matikářky. Učitelky si dnes patrně stihly říci vše důležité při ranním cigárku. „Tak mi dej žákovskou.“ praví vesele. Rych-le sahám do zadní kapsy džín, kde ji pro podobné případy nosím, abych ji nemusel pracně lovit v tašce. „Koukám, že jsi připravenej. Poznámka by asi neměla ten správnej efekt. Dám ti teda spočítat deset rovnic.“ To je v pohodě. Ondra - jeden z mých nejlepších kamarádů - si v matice libuje a řešení těch nejzapeklitějších příkladů je pro něho přímo třešničkou na dortu. O druhé přestávce mu zadání trestu diktuji a celou lapálii pouštím z hlavy.

Svačina znamená opětovné řazení se podle tříd na chodbě před třídami. Je o čem si povídat, v důsledku čehož zase celou věčnost postáváme a čekáme, až všichni zmlknou. To se nikdy docela nepodaří, takže učitelka mající dozor nakonec vyměkne a velí odchod. Do jídelny ale přeci nemůžeme vtrhnout jako stádo, takže před vchodem pro jistotu znovu seřadit a ticho. Do nosu nás udeří nesnesitelný zápach. Snažíme se odhadnout, čím nás kuchařky uctí k obědu. Nikoho nic nenapadá, jisté je jen to, že se to zas nebude dát jíst.

Rovněž i škola probíhá vesměs bez zajímavých momentů. Akorát poslední hodinu budeme mít co dělat, abychom se hlasitě nerozesmáli. Je ruština. Dveře se otevírají a do nich vstupuje beztvará hromada učebnic a sešitů. „Sadítěs!“ zaječí a usalaší se na katedře. Teprve teď vy-koukne malá hlava s velkými brýlemi a světlými vlasy sčesanými do drdolu. Ihned pokračuje: „Sejčas ja vam pokažu kartínky Moskvy.“ „Vašku, řekni nám, co vidíš na svém pohledu?“ zeptá se ruštinářka vzápětí. „Já totiž...“ nestačí odpovědět. „No ovšem, teď se zase začneš vymlouvat, že na to nevidíš, že jo! Ty seš línej se pořádně podívat! Ale já se oblbnout ne-dám!“ Připomínám, že škola, kam jsem svého času chodil, byla určena zrakově postiženým. Smích nás už dávno přešel, a to na hodně dlouho. Čeká nás nejhorší část dne - odpoledne. Naše skupinová vychovatelka je už delší dobu (asi osm let) značně nervózní. Občas tedy dobrou náladu mívá. Tehdy si s námi ráda povídá a tahá z nás rozumy o tom, co se nám líbí či co nám vadí. Pak to proti nám umí mistrně zneužít.

Okamžitě po zvonění kladu kontrolní otázku: „To sem teda zvědavej, kvůli čemu bude zase dneska naštvaná. Buď musela čekat půl hodiny na tramvaj, nebo její dcera přinesla ze školy pětku, či stála dvě hodiny ve frontě na hovězí a těsně před ní ho vyprodali?“ „Třeba bude ne-mocná.“ doufá Radek. „Takové štěstí mít nebudeme.“ zklamaně předpovídá Ondra.

„Nežvaň!“ A je to tady! Takhle nás vždycky zdraví. „Dobrý den.“ odpovídáme my. „Nechce-te mi náhodou něco říct, mládeži?“ Marně přemýšlíme, co by tak chtěla slyšet. Znám spoustu dobrých fórů, ale na ně zcela jistě náladu nemá. „Takže vy se dobrovolně nepřiznáte?“ „A k čemu?“ osmělí se dotázat Ondra. To však raději neměl. „Tak ty budeš eště drzej, Fránku!? Ale počkej, já si to s tebou vyřídím. A s váma se všema! Ze mě si nikdo utahovat nebude!“ O tom nepochybujeme. Máme své zkušenosti. Jako zmoklé slepice sestupujeme pomalu do pří-zemí na oběd. Nikdo ani nedutá. Hlavně ji teď moc neprovokovat.

Nepříjemný pocit v žaludku nám nedovoluje pochutnat si na vcelku dobrém jídle. Vždyť stále nevíme, co tak strašného jsme spáchali a jaký trest nás za to čeká. Služba odnáší prázdné talí-ře. My ostatní sedíme u stolu a čekáme, až si naše vychovatelka se svými kolegyněmi poví vše důležité. Po asi půl hodině konečně dostáváme pokyn k odchodu. Zvolna se šouráme přes dvůr na internát. Na stěně chodby hned u vchodu visí nástěnka. Vychovatelka na ni beze slo-va ukáže prstem. Jsou tam připnuty bílé papíry s čísly jednotlivých pokojů a výsledky bodo-vání pořádku. Vždycky jednou v týdnu se šéfová intru prohrabe našimi nočními stolky a skří-němi, zhodnotí, máme-li své košile či slipy v úhledných komíncích a když ne, vyhází vše ven na jednu hromadu. Dnes byl onen bodovací den! U šestky se na nás šklebí černý puntík. „Do háje!“ špitne mi někdo za zády. „Tak furt nevíte, co chci od vás slyšet, vy bordeláři? zaječí známý hlas. „Na kraviny vás užije, ale abyste si uklidili věci, to ne! Však já vám ty blbosti už vyženu z hlav! Teď půjdete nahoru a všechno vzorově uklidíte. Za deset minut to přijdu zkon-trolovat a běda vám, vy parto čuňat! To svět neviděl, co jste zač!“

Pohled je to žalostný. Dveře některých skříní jsou otevřené, na zemi se válí změť oblečení, postele rozházené - no zkrátka spoušť jako po výbuchu. Rozebíráme si každý své části oděvů, pak zastýláme. Jsme teď chvilku bez dozoru, čímž zbývá čas i na pár vtipných poznámek. Najednou cvakne klika. Ani se nemusíme ohlížet, abychom se dozvěděli, kdo přichází. Rázem je opět ticho. „Nějak vás přešel humor? Dokud jsem tu nebyla, bavili jste se celkem dobře. Tomuhle říkáš zastlaná postel, Seiferte?“ Lůžkoviny se rázem ocitají znovu v prachu na pod-laze. „Klidně můžeš zastýlání nacvičovat až do večera, mně je to jedno!“ Jenže není. Zakrátko zařve: „Jděte se oblíct, půjdeme na výstavu obrazů!“ Vše je nám jasné. Dočetla se někde o výstavě, již by ráda navštívila a nechce se jí tam v neděli s rodinou, protože by musela platit vstupné. Díky našim průkazkám ji to nebude stát ani korunu. Bývali bychom raději zůstali na pokoji u rádia a trochu si od ní odpočinuli, jenže tak kacířskou myšlenku by si netroufl vyslo-vit ani Mistr Jan Hus.

Pod nohama nám čvachtá rozbředlý sníh. Malostranské chodníky jsou rozbité a plné bláta. „To je ale divný auto!“ ukazuje Vašek na vůz stojící u chodníku. Cítím se být osloven: „Re-nault 8. Má motor vzadu, ale už se řadu let nevyrábí.“ „Přestaň machrovat, Siváku! Máš pocit, že na to tvoje chytračení jsem zvědavá?“ pouští se do mě vychna. Nepochybně by ještě ráda v nadávání pokračovala, ale to už vcházíme do velké barokní budovy, kde se má zmíněná výstava konat. Bezmyšlenkovitě postáváme u obrazů. Malba se mi zdá příliš tmavá a sotva rozeznávám kontury na plátně. „Co říkáš na tenhle obraz?“ ptá se mě ta, jež mě před chvílí seřvala. „No, já nevím.“ „Samozřejmě, tebe takový věci nezajímají. Jenom kraviny. Ty se bez kultury obejdeš, že? To svědčí o tvojí inteligenci.“ K tomu není co dodat. Bába sedící v koutě u okna a hlídající expozici na nás nevěřícně kouká.

Ještě, že už jsme zpátky. Teď nás čekají již jen úkoly, večeře a pak jde vychna domů. Dneska má krátkou službu. Ostatní dny s ní musíme být až do osmi. Domácí úkoly chodíme zpraco-vávat do třídy vždy od čtyř do šesti. Na zítřek je třeba udělat jenom něco z češtiny.. Není to těžké, takže po chvíli uklízím sešit a ze zásuvky lavice vytahuji kalkulačku, abych si s ní po-hrál. Dostal jsem ji od táty k Vánocům. Připomíná mi rodiče a domov, kde nikdo neřve. Mač-kám klávesy a přemýšlím, co se asi nyní děje doma. Jestli už brácha dokončil ten sněhovej bunkr, co jsme spolu začali o víkendu stavět. „Ty už si hotovej, Siváku?“ ozve se mi za zády. „Ano.“ odvětím. „Tak se uč něco jinýho. Nebo si tak dokonalej, že se nic učit nemusíš? Tu kalkulačku mi dej a řekni si o ní, až půjdeme do jídelny!“ Tím mě zasáhla ve slabém místě. Moc dobře věděla, co pro mě ta kalkulačka znamená a jak se o ni bojím. Vytahuji první učeb-nici, která mi přichází pod ruku, otevírám ji a předstírám zájem o její obsah.

Mám službu. Musím roznést večeři všem svým pěti spolužákům. Stojím ve frontě u výdejního okénka, když tam přichází Roman. Bere si hrníček a nalévá si do něj čaj z velkého hrnce. Pije a vzápětí si nalije ještě jeden. V tom okamžiku se k němu přižene jedna z přítomných vycho-vatelek a dá mu pohlavek, až čaj z hrníčku vystříkne a na jeho flanelové kostkované košili vyčaruje několik mokrých lepivých fleků. „Seš snad v hospodě, že tu takhle chlastáš? Koukej si sednout a čekej, až ti služba čaj přinese. A seřadit!“

Sláááva!!! Naše vychovatelka se s námi loučí a odchází domů. Konečně bude klid. Radek rychle zapíná rádio, vždyť hraje Litvínov proti Plzni. Tak napínavý zápas nám nesmí ujít. Ani se nenadějeme a hodinky ukazují půl deváté. Večerka. Do pokoje vchází noční a zhasíná. Tenhle okamžik máme celkem rádi. Je to čas, kdy si můžeme v klidu pokecat o tom, co nás zajímá. Netrvá však moc dlouho. Ve čtvrt na deset se otevírají dveře. „Jak to, že ještě nespíte? Na klábosení jste přece měli celý den,“ připomíná noční. Odchází, ale dveře nechává otevře-né, aby lépe slyšela, kdyby někdo ještě promluvil. Nedá se nic dělat, musíme mlčet a pokusit se usnout. Dobrou noc.

***
Myslíme si, že k tomu je zcela zbytečné psát jakýkoliv závěr a komentář. Tento článek uvá-díme spíše pro zajímavost a zamyšlení. I takový byl komunismus a jeho školství…

datum: 03.08.2008 | autor: Seminárky.cz

»» kompletní seznam úvodníků

Diskuse