Reminiscence: Vzpomínky Anny Lukavcové na rok 1939 a léta následující

Jan Opletal byl jednou z prvních obětí nacismu. Na podzim roku 1939 byl vydán zákaz připomínat 28. říjen jako vznik Československa. Studenti ale na Václavské náměstí přišli, manifestovali a proti nim zakročila tehdejší policie. Rozháněla je všemi směry z Václavského náměstí, přičemž došlo k mnoha zraněním. Jeden z policistů postřelil Jana Opletala, který později v nemocnici zraněním podlehl. Jeho pohřbu se účastnili převážně studenti.

„Od začátku obřadu je němečtí studenti a pražští Němci provokovali bílými podkolenkami, což vyjadřovalo sounáležitost s henleinovci - přívrženci nacisty a sudetoněmeckého politika Konráda Henleina,“ přibližuje situaci, která neblaze poznamenala život celé její rodiny.

„Docházelo ke střetům, při nichž opět zasahovala policie a při jednom zásahu byl pendrekem sražen můj bratr Rudolf na tramvajovou kolej a přijíždějící tramvaj č. 1, která tehdy jezdila od Prašné brány přes Staroměstské náměstí k Právnické fakultě UK, ho vlekla několik metrů před sebou. Bratrův kamarád a spolužák Alois, studující rovněž klasickou filologii – latinu a starořečtinu - na Univerzitě Karlově jako můj bratr, ho zvedl a s ním na zádech se snažil uniknout policistům. Vběhl do nějakého domu na Staroměstském náměstí v blízkosti Štorchova domu. Vstoupil s bratrem Rudolfem na zádech do výtahu. Ten se rozjel, ale zůstal v mezipatře stát. Na schodech slyšeli dupot a volání policistů, že výtah nejezdí. Pronásledovatelé tedy odešli z domu a oba mládenci zůstali ve výtahu až do rána, než přišli opraváři. Ti pochopili, o co jde. Vyvezli je na půdu a tam jim přinesli jídlo. Později také sehnali medika, který bratra nouzově ošetřil. Opraváři jim radili, aby na půdě zůstali, než hlavní vlna pronásledování pomine. Mezitím v Praze policie zatýkala vysokoškoláky. Sbírali je na kolejích, ulicích, vlacích a odváželi do koncentračních táborů. Ti dva na půdě zůstali několik dní. Když byl bratr trochu schopen, vydali se pěšky na Vysočinu ke známým Aloise. Vlakem nemohli, protože jim hrozilo zatčení. Když se pak vrátili, bratr se téměř na nic nepamatoval, protože utrpěl těžké zranění hlavy, poškození mozku a do konce života zůstal duševně postižený, ač se trvale léčil u neurologa prof. Hennera ve Štěpánské ulici. Rodinný přítel Alois nám tedy vše převyprávěl.“

Češka udala, Němka zachránila

„Můj snoubenec a pozdější manžel, viděl malého kluka plivat před pomníkem Tomáše G. Masaryka. Přišel k němu a řekl, aby raději plival před obrazem Adolfa Hitlera na protější budově. Matka onoho kluka poté sepsala udání a poslala ho na Oberlandrat, což byla instituce vysoce postaveného vedoucího zemského úředníka s neomezenou mocí. Fakticky tehdy znamenalo navádění k hanobení Adolfa Hitlera okamžité odsouzení k trestu smrti. Naše sousedka Němka, byla právě u své přítelkyně, která pracovala jako sekretářka na Oberlandratu. Sekretářka shodou okolností v době, kdy ji navštívila naše německá sousedka, třídila poštu a při prohlížení korespondence vzala do ruky udání, na kterém byla adresa její přítelkyně a naší sousedky. Zeptala se jí tedy, zda udaného člověka, mého snoubence, zná, když bydlí ve stejném domě jako ona. Naše německá sousedka zpozorněla a požádala sekretářku, aby toto udání zničila s tím, že se jedná o slušného člověka. Pak se u nás jen zastavila a varovala nás, abychom se raději příště vyhnuli podobným incidentům. Z toho vyplývá, že nelze házet všechny lidi do jednoho pytle. “

***
Raději hladovět, než se strachovat, že pro někoho z rodiny jdou nacisti nebo komunisti

„V době pohřbu Jana Opletala jsem byla v Chrudimi, kde se mi podařilo získat po maturitě jedno volné místo pro další studium. Jsem ročník 1921 a všichni narození v tomto roce byli posíláni na práci do Německa jako totálně nasazení. Díky získanému pracovnímu místu jsem se totálnímu nasazení vyhnula. Chtěla jsem sice studovat chemii na vysoké škole, ale v té době došlo k násilnému uzavření vysokých škol. Studovala jsem tedy němčinu a francouzštinu u soukromých profesorů. Po válce jsem už byla vdaná a měla jsem rodinu, takže jsem se pomyšlení na studium chemie vzdala. Studovala jsem na tehdy samostatné Pedagogické fakultě UK, abych jazyky mohla učit. Co se týče mého bratra, tak ten měl dostat sociální podporu pro trvalou invaliditu, způsobenou těžkým úrazem. Úřady mu ji zamítly, protože náš otec byl živnostníkem. V té době již byl ale několik let mrtvý. Jeho majetek i s matčinou životní pojistkou propadl státu. Ani matka však nedostala důchod, pracovat nemohla kvůli těžkému diabetu. Po dostudování jsem nepodepsala nabízenou přihlášku do Komunistické strany Československa. Upadla jsem tak v nemilost u školského úřadu. Překládali mě na různé školy – základní, střední průmyslové, ekonomické a rodinné, abych delším setrváváním na jedné škole neměla nežádoucí vliv na žáky. Přestože jsme s manželem prožili velice obtížná období za obou totalit, naše krásné a spokojené manželství to spíš utužilo. Kéž by podobné osudy už následující generace nemusely prožít, “ zakončila své vzpomínání paní Lukavcová.