Silvestrovské zvyky a tradice našich předků

Poslední den roku vnímá většina z nás dnes jako příležitost opít se, odpalovat dělbuchy a rachejtle - zkrátka „pořádně zapařit“. Nic proti. Chcete-li ovšem se tomuto v dnešní době tradičnímu koloritu posledního dne roku vyhnout, nabízíme inspiraci...

***
Jak bývalo na Silvestra

Chcete vědět, jak se slavíval konec roku kdysi? Všelijak. To podle založení a nátury lidí. V každém případě to byl zlom roku, takový důležitý předěl. Něco se končilo, něco začínalo, člověk se také s něčím loučil, něco očekával při každém takovém předělu. A protože nechtěl čekat docela pasovně, trpně, snažil se také podle svých možností a podle svých názorů to očekávané, to budoucí nějak pro sebe příznivě ovlivnit. Alespoň se o očekávané budoucnosti něco dovědět. V zimním čase byly tři takové příležitosti, tři takové termíny, kdy bylo možno tu tajemnou roušku budoucnosti trošku poodhalit. Byl to svátek svatého Ondřeje 30. listopadu, to bylo na konci církevního roku. Pak to byl Štědrý den, ne náhodně ležící blízko slunovratu, velkého převratu v přírodě. A potom poslední den roku kalendářního, tedy náš Silvestr. A o všech těch významných dnech se opakovala stejná kouzla. Bylo to různé věštění třeba ze symbolů různých osudů, poschovávaných pod poklopenými hrnečky. Když se odklopily, poznalo se, co koho čeká. Jestli bohatství, cesty, vdavky nebo tak. U vdavekchtivých děvčat to bylo házení pantoflí přes hlavu, aby věděla, půjdou-li napřesrok z domu za mužem, tahání polínek z hranice, což mělo napovědět něco o postavě očekávaného ženicha a tak dále. Po světnici se rozhazoval někde hrách, aby v příštím roce nikdo nezabloudil.

Večeře nebyla nijak zvláštní. Zato pití až nestřídmé se vyskytovalo už v minulých staletích, ale na rozdíl od časů dnešních bylo dokonce úředně stíháno a trestáno. To by měli dnešní strážníci práce, chudáčkové.

V naší rodině se pití nevedlo. Jenom večeře byla o trochu lepší než jiná. U nás to byla vařená rolka, rolovaná uzená kýta za studena na tenké plátky nakrájená. Jaká k tomu byla příloha, to už vám nepovím. Jednotu nemohu zamlčet, aniž bych se vás chtěla nějak dotknout. Za mého mládí totiž platilo, že tak zvaní lepší lidé, to znamená slušnější lidé Silvestra slavili nejraději doma. Ono to není a nebylo nikdy příjemné bavit se s napilými a těch bývá tento den všude dost.

Ti nejslušnější a také nejzbožnější, většinou stará generace, které do nějakého jásání a pití nebylo, ti chodili do kostela na rozloučení se starým rokem. A všechny dohromady čekalo po ránu Nový rok. Ten měl už zase jiné pověry a jiné zvyklosti, ale to už by bylo téma pro jiné říkání.

***
Silvestrovské sliby šálivé

Vydatné silvestrovské pitky, ty jsou prastarou tradicí, zřejmě marně lámanou v dřívějších staletích úřední mocí. Člověk nemusí být zrovna fajnovka nebo netykavka, když mu nelahodí sporná zábava mezi společníky přes míru opivněnými nebo ovíněnými nebo přenapojenými něčím tvrdým. Ale proti gustu žádný dišputát. Však máme svobodu.

Když jsem byla ještě dívčí poupě a začala se chytat života, vyškemrala jsem si na rodičích, aby mne proti tomu silvestrovskému zvyku vzali na silvestrovskou zábavu do místní sokolovny. Představte si tu romantiku: krásný mladý muž, urostlý houslista nějakého šramlu, který tam hrál k tanci, najednou položil housle, seskočil z pódia a rovnou ke mně a tančil se mnou. Jenom se mnou! Bylo z toho samozřejmě dostaveníčko hned na příští den. Krasavec přišel, ale tak silně načichlý nějakou dezinfekcí, že jsem se já poupě silně polekala, že bude asi nějak nemocný a tak tradá, pryč od něj. Ten karbolový odér se brzičko nato vysvětlil. To víte, Plzeň je malá a tenkrát byla ještě menší. Každý tu měl plno známých. A tak se proslechlo, že on ten krásný špatenka šel na schůzku rovnou z porodnice, kde právě ležela jeho paní. A pak věřte těm všelijakým šálivým silvestrovským příslibům a řečičkám. Víckrát už mne o Silvestru venku nikdy nikdo neviděl. Ostatně, jak šla léta a přinášela sebou ne zrovna utěšené události, přestávala jsem si být tak docela jistá, že k Silvestru bezpodmínečně patří bujná veselost. Silvestr je poslední den v roce a ke každému konci by měla patřit jeho alespoň malá bilance. Taková soukromá inventura. Ona někdy i taková vnitřní očista pomůže člověku víc, než vykoupat si tělo v jakémkoli moři.

***

Ukázka z knihy plzeňské novinářky Jaroslavy Světlíkové – „Moji milí, drazí“ , která ve své knize zaznamenala rozhovory s významnou českou etnografkou dr. Marií Ulčovou.

datum: 30.12.2008 | autor: Seminárky.cz

»» kompletní seznam úvodníků