Proč studovat na soukromé vysoké škole?

Možná by otázka mohla znít obráceně: proč si soukromou vysokou školu nevybrat? Pokud si budoucí studenti myslí, že je studium na ní jednodušší než na veřejné vysoké škole, nebo pokud se dokonce domnívají, že si titul za své školné prostě „koupí“, měli by většinu soukromých vysokých škol vyřadit ze seznamu svého výběru.

Soukromé vysoké školy financují svůj provoz z vybraného školného od svých studentů. Pokud studentovi ukončí studium, lidově řečeno jej vyloučí ze studia, ten samozřejmě přestane platit a škola tak přichází o své – většinou jediné - příjmy. Tento princip ale přece platí jak pro soukromé vysoké školy, tak pro ty veřejné. Rozdíl je pouze v tom, že na soukromých školách školné platí sám student, zatímco na veřejných školách ho za něj platí stát, tedy daňoví poplatníci. Tedy i u veřejných škol existuje přímá úměrnost, kdy platí, že čím více studentů, tím více peněz. Kde je tedy rozdíl?

Někdo možná namítne, že veřejná vysoká škola má většinou několikrát více studentů než soukromá, a tak je míra její „nezávislosti“ na penězích menší. To platí ale v obecné rovině, v jakémsi globálním měřítku. Na veřejné vysoké škole se totiž peníze přerozdělují v rámci fakult. Pokud tedy má fakulta řádově 1000 studentů, je její velikost srovnatelná se soukromou školou. Samozřejmě platí ještě jedna úměrnost: více studentů rovná se nejen větší příjem, ale i větší výdaje. V míře efektivnosti vynaložených prostředků je na tom jistě lépe soukromý subjekt než ten státní, a to platí nejen pro oblast vysokého školství.

„Náš student – náš pán“ - i tak by mohl v pozměněné podobě znít známý slogan. Musíme si ale ujasnit, v čem je náš student, tedy zákazník, naším „pánem“ a kde jsou hranice, za které už nelze zajít. Na každé, soukromé i veřejné škole, existují dvě větve: pedagogická a ekonomická. Cílem pedagogické větve vedené rektorem je poskytování kvalitního vzdělání a rozvoj školy. Cílem ekonomické větve vedené kvestorem, čili finančním ředitelem, je generování zisku a řízení rozvoje školy. Zisku lze dosáhnout prodejem kvalitních služeb, což je v případě vysoké školy právě kvalitní služby vzdělání. Jsem přesvědčen o tom, že v dlouhodobém časovém měřítku se škola může na trhu udržet jen tehdy, dá-li svým zákazníkům – studentům potřebné poznatky a vědomosti, které využijí v praktickém životě. A tady rozhodně nejde jen o získání nějakého titulu. Nikdo z nás by přece neposlal své dítě na školu, kde si předtím sám „koupil“ titul a o které sám tvrdí, že mu vlastně k ničemu nebyla.

V čem jsou tedy soukromé školy jiné než veřejné? Jako i v jiných oblastech spočívá hlavní rozdíl především v přístupu ke studentům. Na soukromé vysoké škole by neměl být student jen položkou v seznamu, jak tomu je na některých veřejných školách. Student má své starosti a potřeby, které by moudrá škola měla respektovat a v případě potřeby studentovi pomoci. Jedním z ukazatelů profesionality přístupu školy ke studentům mohou být např. úřední hodiny studijního oddělení. To, že jsou na jedné nejmenované veřejné škole úřední hodiny pro dálkové, tedy pracující studenty, 3x týdně mezi 9 a 11 hodinou, svědčí o naprostém neporozumění potřebám studentů.

Soukromé vysoké školy jsou podnikatelské subjekty podnikající v oblasti specifických služeb na konkurenčním trhu, trhu vzdělávání. A stejně tak jako ostatní „firmy“ i ony se musejí postarat samy o sebe. Na rozdíl od těch státních jim totiž nikdo nic nedá a už vůbec ne zadarmo. Jen málo mohou získat a téměř o všechno mohou přijít – o důvěru, dobré jméno, studenty a tedy i naději na další existenci. Ty z nich, které si uvědomí, že na trhu může uspět jen ten, kdo dlouhodobě a zodpovědně poskytuje kvalitu a profesionální přístup, přežijí. A to je do budoucna – pro každého z nás – jen dobře.