Jak si (ne)koupit něco na sebe

Byl horký červnový den v Praze. Ptáčci se rozcvrlikali, asfalt začal měnit své skupenství, bezdomovci shodili hubertusy a odhalili tuberkulózou vypracovaná těla, no a důchodci, ti zase zaujali svá předplacená místa, aby nachytali bronz přes skla tramvají.

Inu Marťo, řekl jsem si, je na čase upgradovat maličko tvůj šatník. Ne vzlášť výstředně, avšak pohodlně, letně a za rozumnou cenu. Přece jen, bílý plášť si mentálně lucidní člověk nebere na procházky městem. Můj plán na nákup nových svršků se zalíbil i dobrému kamarádovi z fakulty Pavlovi a tak jsme, posíleni lehkou snídaní a kávičkou v páně Odkolkově bistru, vyrazili vstříc slavným módním domům na Václavském náměstí.

Chtěli jsme to vzít od základu, jako první tedy padla volba na několikapatrový New Yorker dole na václaváku. Přízemí - vzhledem k našim sexuálním preferencím nic pro nás. První patro - nic. Druhé - už lehká nejistota vyvolaná další tunou dámských hadříků. Konečně ve třetím patře pánské oddělení - ale ne, nejsme skejťáci, punkeři ani si nelibujeme v růžových upnutých košilích a kalhotách z látky připomínající stanové dílce - nic, nevermind.

Šli jsme dál. Co třeba Kenvelo - teď přece mají tu akci, kdy "nakoupíšzalitrapětsetdostanešzpátky". To vypadalo lákavě! Což o to, pár věcí se nám tam i líbilo, ceny by se taky daly překousnout (i vzhledem k probíhající akci). O tom žádná.
Co se nám ale moc nešimralo pod vousy, bylo neskutečným způsobem osolené techno, kde jste se za 1) neslyšeli navzájem a za 2) koledovali jste si o ztrátu sluchu, když už ne o epileptický záchvat...

Po asi 15 minutách utrpení jsme vylezli - oči (a uši!) navrch hlavy a bez ničeho nového na sebe. Začala se o nás pokoušet únava - přece jen jsme v téhle oblasti netrénovaní jedinci a na maraton po módních obchodech si ještě nevěříme.

Ale kousli jsme do pomyslného roubíku a vlezli do nedávno otevřeného Marks&Spencer. To byla ale příjemná změna! Klídek, klimatizace, žádní "skoropoggujícídorytmuhudby" prodavači a hlavně - něco normálního na sebe! Začali jsme nadšeně poskakovat v uličkách mezi regály, že jsme konečně našli obchod dle našeho gusta.

Nikdy ale neříkej hop, dokud se ucho neutrhlo, říkávalo se ve starých knížkách, což platí dodnes - když Pavel namátkou šáhnul po cenovce u páru bílých ponožek (shání na tenis) a uviděl cenu 350,-, lehounce se zapotácel a poté navrhnul nenápadný ústup ze scény. Došlo nám totiž, že na tuhle cenovou se musí člověk postupně adaptovat :-)

P.S.: Nutno ovšem přiznat, že ty ponožky vypadaly hodně dobře a měly evidentně delší poločas rozpadu než ponožky koupené na stánku třeba...

datum: 21.06.2005 | autor: Martin

»» kompletní seznam úvodníků