Anonymní smrtelníci na finský způsob

Sebevražda patří mezi nejtěžší rozhodnutí v životě. Ne-li to nejtěžší. Protože to může být rozhodnutí konečné. Záleží jen na vás, jak dopadne. Tedy možná i na neztrouchnivělém trámu na půdě, na přesném vlakovém jízdním řádu či na nezaseknutém náboji v pistoli.

Mám právo si dělat z dobrovolného (?) odchodu ze života legraci? Já možná ne. Ale s jistou nadsázkou na to mají právo Seveřané, kde se každoročně mnoho lidí rozhodne ukončit svůj život. Takže, když finský spisovatel napíše knihu týkající se sebevražd, které zlehčuje, působí to na mě přirozeněji, než kdyby to napsal třeba…Španěl. Protože, jestli se nechci z něčeho zbláznit, tak si z toho musím dělat legraci, praví staré finské přísloví.

Arto Paasilinna , který letos oslaví 65. narozeniny, je v současné době nejpopulárnějším finským spisovatelem. Román AUTOBUS SEBEVRAHŮ to jen potvrzuje.

Příběh začíná náhodným setkáním dvou sebevrahů, kteří se rozhodli „vysmát“ životu na stejném místě. Toto setkání je donutilo na nějaký čas odložit útěk na onen svět, stát se přáteli na nečekaně prodloužený život a na brzkou smrt a užít si finských radovánek (alkohol a sauna).

Při rozjímání o životě a smrti je napadla myšlenka vytvořit terapeutickou skupinu lidí, kteří přemýšlejí o sebevraždě či se o ní už neúspěšně pokusili. („Člověk dostane sílu žít, když ví, že se i někomu jinému vede špatně, že není jediný chudák na světě“) A třeba by přišli na nějaké řešení pro své problémy. A kdyby se řešení nenašlo, aspoň by se mohly vymyslet stylovější sebevražedné metody. („Možná bychom dostali i slevu na smuteční oznámení, kdyby nás byl dostatečný počet“).

Podají inzerát do novin. Ozve se jim kolem 600 lidí, aby nakonec při prvním setkání v helsinské restauraci se jich sešlo na 200. Tento počet se ještě zredukuje na takových třicet, kteří se rozhodnou k jízdě smrti v autobusu. Jenže ani když dají všichni odhodlaní sebevrazi hlavy dohromady, neznamená to hned, že vše půjde hladce. Ještě k tomu, když chtějí, aby smrt byla stylová. („Vždyť člověk umře v životě jen jednou“).

Nezmiňuji zde úmyslně žádné hrdiny jmenovitě, protože všechna ta finská jména splývají chvílemi v jedno (Už si nebudu nikdy v duchu stěžovat na složitá jména v Dostojevského románech). Je chvályhodné, že autor (možná překladatel) i na té poslední stránce u každého jména píše i povolání postav. A tak tu vystupují ředitel, plukovník, paní zástupkyně, číšník (Říkají mu Kazismutek, jelikož často vzpomíná v dobrém na proživší život), sobař, kapitán, atd.

Passalinnův humor nedá čtenáři ani chvíli možnost se zamyslet nad tak smutnou záležitostí jako je sebevražda. Protože dá se o tom v klidu přemýšlet, když vám smíchy skáčou ramena?

Dnešní moderní romány se většinou neobejdou bez popisu milostného aktu. Tento to dokázal . Ale nejspíš šlo o to, že na „to“ není ani pomyšlení, když se naše životy chýlí ke konci…

Čtenář si také uvědomí, že žádná země není dokonalá, i když se na první pohled na mapu zdá, že ano. Autor prostřednictvím postav vyjmenovává problémy, které sužují Finsko. A že jich není málo. Ale věřme spisovatelům…Anebo: Věřme spisovatelům!

Jestliže Goethův Werther přivedl několik desítek mladých hochů k ukončení života, je možné, že naopak AUTOBUS SEBEVRAHŮ přiměje některé nešťastníky zhrzené životem (a to nejen ve Finsku), aby si svůj nenapravitelný čin rozmysleli. Což takhle snížit v psychiatrických léčebnách počty léků a místo nich dávkovat pacientům denně několik stránek z této knihy?

Já vím. Neměl bych o tomto vtipkovat. Nemám na to právo. Nejsem přece Fin.

datum: 11.03.2007 | autor: Alex Neugebauer

»» kompletní seznam úvodníků