přečtěte si zdarma nové číslo časopisu |
Recentní suroviny: skripta
Základní překladatelské termíny - rusky
Huntington, Samuel: Politický řád v měnících se společnostech
Finanční řízení podniku: otázky ke státní zkoušce
Karel Čapek a kol.: Hovory s Antonínem Švehlou (a o něm)
Seminární práce a referáty na nejrůznější témata, které můžete použít jako vzor seminární práce, kterou vytvoříte Vy. To vše najdete na našich stránkách.
Největší databáze prací obsahuje nyní 27500 prací ke stažení.
Za posledních 30 dní bylo vloženo 0 prací. Autorizováno bylo 0 prací.
| Seminárky/Referáty |
|---|
VŠ & VOŠ (8736)SŠ & ZŠ (2582) |
| Čtenářský deník |
Obsahy a rozbory děl (2630)Velký čtenářský deník (78)Slohové práce (183) |
| Maturitní otázky |
Maturitní otázky (4941) |
| Diplomky, bakalářky |
Absolventské práce (159)Bakalářské práce (252)Diplomové práce (171)Dizertační práce (10) |
| Studijní podklady |
SŠ & ZŠ (2005)VŠ & VOŠ (5216) |
| Životopisy |
Životopisy (658) |
Dny do soboty uběhly v poklidu, žádný další dopis nepřišel a tak Kate už začínala věřit, že měla přehnané obavy, když požádala o pomoc soukromého detektiva.
Sobotní televizní talk-show byla více než úspěšná. Diváci telefonovali dotazy na všechny hosty do studia tak, že operátorky měly plné ruce práce. Mizerné počasí s vytrvalým deštěm jistě také napomohlo výborné sledovanosti. Kate se navíc podařilo dostatečně zdůraznit vydání své nové knihy a tak mohla očekávat zvýšený zájem čtenářů i u knihkupců. Pravda, novinkou na trhu se pochlubila ještě jedna spisovatelka, ale přesto považovala Kate své vystoupení v pořadu za jednoznačný úspěch.
Program končil pozdě večer a tak Kate odmítla pozvání na skleničku od producenta pořadu a vydala se taxíkem domů. Venku se mezitím strhla doslova průtrž mračen, takže Kate byla promočená na kost dříve než stihla přeběhnout ten kousek od taxíku k domovním dveřím. Noc, která měla následovat však ještě zdaleka nekončila a měla přinést mnohá překvapení. Kate to ještě netušila, ale měla to být zlá noc. Nebe bylo zahaleno těžkými mračny a měsíc, ač v úplňku, neměl dost síly, aby jeho chabé paprsky dopadly až na zem. Kate se v pohodlí svého bytu cítila bezpečná a brzo se uložila ke spánku.
Ulice ve městě byly liduprázdné. Nikdo, kdo nemusel, nešel ten večer ven. Celý den hustě pršelo a nyní se zdálo, že se liják změnil v pravou průtrž mračen. K tomu všemu se ještě přidal stále sílící vítr. Pouliční lampy se marně snažily osvětlit zčernalé ulice. V neustávajících poryvech větru se lampy divoce míhaly ze strany na stranu a vrhaly na ulici přerušované záblesky světla.
Když už Kate usínala, náhle ji probudilo zařinčení telefonu. Ten zvuk prořízl noční ticho jako blesk. Kate, rozespalá, zvedla sluchátko: „Haló?“ Na druhém konci však bylo ticho. „Tak haló, je tam někdo?“ opakovala Kate. Nikdo se neozval, tak Kate rozmrzele položila sluchátko a vrátila se do postele. Později, nedovedla určit za jak dlouho, se opět rozezvonil telefon. Kate měla v úmyslu ho ignorovat, ale po několikátém zazvonění to nevydržela a zvedla sluchátko. „Ať jste kdokoli, dejte mi pokoj, lidé chtějí v tuhle dobu spát, víte?! zakřičela nakvašeně sluchátko a hodlala s ním praštit. Tentokrát však někdo na druhém konci byl. Byl to mužský hlas a sípavým hlasem řekl: „Neboj se milá Kate, brzo už budeš mít klid. Věčný klid. Jedna už to má za sebou, teď jsi na řadě ty. Neboj se nebude to bolet. Ji to taky nebolelo.“ Kate zamrazilo. Ten mužský hlas tam však už nebyl. Kate se strachy celá rozklepala. Nevěděla co si má teď počít. Má zavolat Nikovi, vzbudit ho a požádat ho, aby k ní přišel? Nebo se má znovu obrátit na policii? Nevěděla. Roztřesenou rukou zkontrolovala, zda jsou dobře zamčeny zámky na dveřích a pak se jí podařilo přece jenom trochu se uklidnit. Ve svém bytě je v bezpečí, má zamčeno a dole u vchodu sedí vrátný, který by nahoru nepustil nikoho, aniž by se předem ujistil, že Kate očekává návštěvu. Nakonec se Kate přece jen vrátila do postele a pokoušela se usnout. Stačí, že Nikovi zavolá ráno. Nemá cenu ho teď budit.
Pro Kate tím ošklivé události té noci skončily. Ale možná, že na někoho jiného teprve čekaly. Na někoho, kdo o tom neměl ještě ani tušení a kdo si to možná ani nestihne uvědomit.
V tuto dobu a takovém nečase nemohl být snad nikdo venku. Ale přece. Z dálky se tmou blížila postava. Mladá žena, snad ještě dívka se choulila do kabátu a přidržovala si zvednutý límec kabátu co nejvíc u krku. Kanály podél chodníků přestaly stačit přívalům vody a na silnici se tvořily celé ohromné potoky. Na druhém konci ulice byl rovněž někdo. Byl to muž. Stál přitisknutý zády ke dveřím jednoho z domů a ani se nepohnul. Z širokého klobouku mu stékala na záda voda v malých pramíncích. Měl na sobě pogumovanou pláštěnku do deště a svým zjevem připomínal nejspíše námořníka. Pořád stál ve výklenku dveří, aniž by pohnul jen jediným svalem. Jedinou známkou života bylo jeho sípavé oddychování. Pak sáhl do kapsy kabátu a vyndal odtud krabičku cigaret. Jednu z nich vybral a zapálil ji. Svítící konec cigarety zazářil do tmy jako maják. Náhlý poryv větru vehnal mužovi do obličeje studenou spršku. Nějaká kapka dopadla na špičku cigarety a se sykotem ji zhasila. Muž ji bez jediného slova odhodil do proudu vody, který ji unášel podél chodníku. Cigareta ještě dvakrát zakroužila kolem kanálu a pak ji vír stáhl dovnitř. ...
Nik ještě objel všechny zbývající pohřební ústavy, aby se ujistil, že tentýž obrázek nemá v katalogu žádná jiná společnost a pak se vrátil do své kanceláře. Paní Lemondssonová seděla stále za svým stolem a probírala se haldou nějakých papírů. Nik vylovil ze sekretáře podrobnou mapu města a zakreslil do ní místa všech pohřebních služeb, které mu paní Lemondssonová ráno vyhledala. Červeně zakroužkoval krematorium, o němž mluvil pan Havran, i jeho pohřební ústav, kde sehnal katalog s obrázkem. Byly od sebe vzdáleny jen pár ulic. Když se teď na mapu podíval, mohl říct, že je v pátrání dál než ráno. Připadalo mu samozřejmé, že ten, kdo si obstaral katalog z pohřební služby, zašel na nejbližší místo, kde mohl něco takového sehnat. V tomhle případě to byla společnost pana Havrana nebo nedaleké krematorium. Nik se spíše klonil k tomu, že pisatel si vzal katalog z krematoria; tam se totiž vůbec nemusel setkat s žádným zaměstnancem a říkat si o něj, čímž by se vystavil malému sice, ale přece jen nebezpečí, že si ho někdo zapamatuje a bude ho později schopen popsat. Naproti tomu v krematoriu stačilo prostě jen sebrat to, co volně leželo k dispozici.
Nik v mapě tlustou čarou vyznačil oblast, ze které bylo blíž do onoho krematoria než k jiným pohřebním ústavům. Vyšla mu tak v podstatě jedna čtvrť. Zdálo se být zřejmé, že pisatel se často zdržuje v této části města. Buď v ní bydlí nebo pracuje. Nik mohl získat ještě jeden záchytný bod. Poštu, ze které byly dopisy odeslány. Druhý dopis odnesl pisatel na poštu v sousední čtvrti, ten třetí a zatím poslední odeslal z jiné pošty na hlavní ulici vedoucí od pohřební služby pana Havrana do centra. Když Nik spojil obě pošty a krematorium, zúžila se jeho oblast zájmu na trojúhelník uprostřed jediné čtvrti. Nik věřil, že tam leží klíč k celé záhadě. Mohl se sice mýlit, třeba byl pisatel tak mazaný, že úmyslně navštívil pošty a pohřební službu v jiné čtvrti, aby svedl případné pronásledovatele ze stopy. Nik tomu ale nevěřil. Pisatel přece nemohl dosud ani tušit, že se ho někdo pokouší vypátrat a jistě spoléhal na to, že tři dopisy k tomu nemohou stačit. Prozatím měl pravdu, ale snad se již smyčka kolem něj začal stahovat.
Slečna Climová se zatím dál věnovala své obvyklé všednodenní činnosti. Dopoledne psala, a odpoledne se buď účastnila autorských čtení, autogramiád nebo se připravovala na svá vystoupení v televizním pořadu, kam byla pozvána na sobotu. Živila se sice slovem, takže vystoupení před kamerami by pro ni nemělo představovat žádný problém, ale pořad byl vysílán živě a na to nebyla Kate přece jenom zvyklá. V románu mohla pasáže, které se jí nelíbily jednoduše přepsat, teď si musela dávat pozor na každé slovo, které vypustí z úst.
Pořad byl věnován ženám spisovatelkám, vedle ní byly pozvány ještě dvě další. Všechny tři se znaly – vždyť se věnovaly podobným žánrům a byly si i věkově blízké. Nepojilo je sice žádné zvláštní přátelství, ale ani k sobě nechovaly zášť. V profesní oblasti se naprosto respektovaly. Knihy všech tří se prodávaly dobře, takže ani konkurenční boj nijak nepociťovaly....
Nik zamířil na první z adres. Byl to jeden z malých pohřebních ústavů, které měly jednoho či dva zaměstnance pečující o nebožtíky a jednoho úředníka v kanceláři. Nik vstoupil do zšeřelé kanceláře a rozhlédl se. Musel uznat, že byla celkem vkusně zařízena, dá-li se o takovém podniku něco takového vůbec říct. Přivítal ho starý muž v černém obleku, s černou vázankou a s bolestným výrazem ve tváři. „Přejete si?“ zeptal se hlubokým až dunivým hlasem. Nik vylovil z aktovky onen dopis a položil ho na stůl. „Jsem detektiv. Nevíte náhodou, odkud by mohl pocházet ten výstřižek tady?“ zeptal se a položil prst na kresbu s rakví. Nik úmyslně nezdůrazňoval, že pracuje jako soukromý detektiv. Lidé si obyčejně mysleli, že je policista a měli tak pocit, že je jejich povinností odpovědět na všechny Nikovy otázky. „Mám na mysli, jestli nemáte třeba nějaké katalogy nebo prospekty, za kterých si klienti vybírají na pohřeb vhodnou rakev a odkud by mohl někdo tuhle kresbu vystřihnout.“ Když starý muž poznal, že Nik není další z truchlících pozůstalých, ale přišel z úplně jiného důvodu, okamžitě zmizel bolestný výraz z jeho tváře. Náhle se před Nikem objevil energický stařík s živýma očima. Nikovi se zdálo, jakoby i omládl. Jestli soustrastný pohled byla naučená póza, zvládal ji stařík dokonale. „Musím vás zklamat,“ řekl pak stařík stejně dunivým hlasem jako prve, „máme samozřejmě katalog nabízených předmětů a tedy i rakví, ale nerozdáváme ho klientům. Vybírají si zde a katalog neopouští kancelář. Tahle kresba sice asi pochází z některého katalogu, ale nikoli naší firmy.“...
Opět podala Nikovi obálku, v ní byl opět jediný list papíru, ale tentokrát se autor rozhodl pro názornější sdělení. Pod nápisem UŽ BRZY… byla nalepená kresba, kterou předtím pisatel asi vystřihl z nějakého letáku nebo prospektu. Zobrazovala obyčejnou dřevěnou rakev.
„Jistě chápete, pane Barnosi, že jsem se vyděsila k smrti. Na takovéhle dopisy nejsem zvyklá. Když jsem to ukázala na policii, akorát mi poradili, abych byla opatrná, více si všímala okolí a neznámých lidí, kteří se zdržují v mé blízkosti. To je rada! Víte kolik neznámých lidí se kolem mě pořád motá? Nemohu ani vystrčit nos z domu, aby mě nežádalo aspoň pět lidí o autogram! S takovou radou se může jít policie vycpat. A to jsem jim taky řekla a pěkně od plic!“ rozčílila se slečna Climová. Nikovi tak připadala ještě více okouzlující. Už měl na jazyku Sluší vám to když se zlobíte, ale zavčasu se zarazil.
Slečna Climová ale pokračovala: „Práskla jsem tam tedy dveřmi a rozhodla se vyhledat vás. Doufám, že vy se mě nezbavíte s nějakou takovou radou!“ dodala skoro výhrůžně.
„Jistě že ne,“ ohradil se Nik, „Myslím, že ty dopisy nemůžeme brát na lehkou váhu. Nevíme sice kdo je pisatel, ani nakolik vážně myslí své hrozby, ale je namístě největší opatrnost. Rád se vašeho případu ujmu, slečno Climová. Pokud budete souhlasit, pokusím se vypátrat autora těch dopisů a pohnat ho před spravedlnost.“
„Ano, pane Barnosi, věděla jsem, že mě neodmítnete.“
„Výborně. Zde je kontakt na mě, neváhejte zatelefonovat kdykoli budete potřebovat.“ Kate přijala nabízenou navštívenku a předala Nikovi svoji. „Budu ráda, když mě budete průběžně informovat, co se vám podařilo zjistit. Kdyby se něco změnilo, dám vám vědět,“ řekla slečna Climová a napřáhla k Nikovi ruku. Nik vstal, vyloudil na tváři jeden ze svých neodolatelných úsměvů, jak sám věřil, stiskl nabízenou ruku a řekl: „Dobrá, to bude tedy zatím vše. Podrobnosti dohody a smlouvy s vámi dojedná má asistentka, paní Lemondssonová.“
Když se slečna Climová rozloučila v předpokoji a Nik byl konečně sám, začal uvažovat. Podíval se zkoumavě na třetí dopis pro slečnu Climovou, který mu tu zanechala a rozvažoval, kde začít. Pak zavolal paní Lemondssonovou a řekl: „Vyhledejte mi prosím adresy všech pohřebních ústavů, krematorií a podobných podniků tady ve městě.“ Paní Lemondssonová, byla již zvyklá na nejpodivnější přání svého zaměstnavatele a tak ji takový úkol ani nepřekvapil. Nevěděla sice oč přesně se jedná, ale ani ji nenapadlo se vyptávat. Odcupitala do své malé kanceláře a začala hledat. Za půl hodiny se vrátila. „Máme tady dvě krematoria a jedenáct pohřebních služeb, pane Barnosi. Netuším jak se mohou všechny uživit, že by umíralo tolik lidí?“ podivila se paní Lemondssonová. Nik nechal její otázku bez odpovědi a zadíval se na seznam adres. Pak sáhl do zásuvky stolu a vyndal odtud svoji pistoli. Věřil, že detektiv má mít zbraň a když už ji má, má ji i nosit. Nikdy ji sice ještě nepoužil a pochyboval, že k tomu někdy dojde, ale měl ji rád. Dodávala mu pocit jistoty a notnou dávku sebevědomí. Zasunul pistoli do pouzdra a vyšel z kanceláře. „Kdybyste mě hledala, budu objíždět pohřební služby. Myslím, že se sem odpoledne ještě vrátím.“ Paní Lemondssonová přitakala a Nik odešel....
....
Bylo jí sotva pětadvacet, štíhlá, doslova vosí pas, dlouhé blond vlasy jí volně splývaly přes ramena a rámovaly ten nejúžasnější obličej, jaký kdy Nik spatřil. Na sobě měla elegantní, ale tak titěrné šatičky, že její dlouhé nohy se zdály být nekonečné. Vítám vás, slečno Climová,“ pozdravil Nik a uvědomil si, že při pozdravu upíral svůj pohled přímo do výstřihu oné neodolatelné návštěvnice. Slečna Climová si toho patrně také všimla, neboť se sotva znatelně pousmála. „Prosím, posaďte se,“ pokračoval Nik a pokusil se novou návštěvnici lépe prohlédnout.
Kate Climová se posadila do křesla a přehodila si nohu přes nohu. Nikovi připadalo jakoby ten pohyb trval neskonale dlouho. „Co pro vás může naše kancelář udělat, slečno Climová?“ zeptal se nik a bylo mu jasné, že on by byl schopen udělat pro ni cokoli.
„Potřebuji vaši pomoc,“ odpověděla Kate, „mám strach o život.“
„Máte na mysli, že vám hrozí nějaké nebezpečí?“
„Ano, zcela správně, pane Barnosi, mám obavu, že se mě někdo pokusí zavraždit.“
„Nemyslíte však, že by bylo lepší obrátit se na policii? Naše kancelář vám samozřejmě ochotně poskytne veškeré své služby (to myslel Nik doslova), ale v případě jako je hrozící vražda má policie přece jen více možností.“
„To jsem také udělala. Nevěřili mi. Pokusím se vám to vysvětlit. Jsem zvyklá, že pokaždé, když mi vyjde nová kniha, zvedne se vlna reakcí. Některé jsou kladné a některé naopak velmi kritické. Občas se objeví i nějaký zvlášť vytrvalý „kritik“, který mi posílá urážlivé a někdy i vyloženě sprosté dopisy. To není celkem nic neobvyklého. Minulý měsíc mi vyšla zatím poslední kniha. Kritikou byla přijata celkem kladně, ale někteří mi vytýkali poněkud, ehm řekněme, příliš odvážné pasáže. Opět jsem měla plnou schránku dopisů. Většinu z nich jsem četla jen zběžně, bývá to pořád stejné: Milá Kate, toužím se s vámi setkat, jste žena mých snů, jsem váš největší obdivovatel a naopak, strč si ty svý žvásty někam, kam chodíš na takový sprosťárny, drž se radši plotny a tak podobně. Tentokrát tam ale byl dopis, který mě polekal. Stálo v něm jen jediné slovo: ZEMŘEŠ!. Ale nakonec jsem se uklidnila, věřila jsem, že to píše zase nějaký dotčený čtenář a doufala jsem, že ho to, stejně jako ty ostatní, přestane brzy bavit. Bohužel, jak se zdá nepřestalo to. Před třemi dny jsem dostala druhý dopis. Mám ho tady s sebou,“ řekla Kate a sáhla do kabelky. Vyndala obyčejnou bílou obálku a podala ji Nikovi. Uvnitř by jediný list papíru a na něm stálo napsáno: BRZY ZEMŘEŠ!! Víc nic, podpis samozřejmě také chyběl. Nik si celý dopis pečlivě prohlédl a pak ho vrátil slečně Climové. Ta ho uložila zpět do kabelky a pokračovala: „Tedy to už jsem začala být pořádně nervózní, ale to nebyl ještě konec. Třetí dopis přišel včera.“ ...
Zaregistrujte se a dostávejte nejlepší nabídky jako první.