1.	Mentalita z hlediska

1.1.

Historie

1.2.	Příslušnosti k státu a národu

1.3.

Velikosti

1.4.

Jazyka

1.5.	Náboženství

1.6.	Postoje k času

1.7.	Rozhodovacího procesu

1.8.	Jednotlivce či více osob

1.9.	Přípravy na jednání

2.

Německo

3.

Francie

4.

Itálie

5.	Velká Británie

6.	Arabské země

7.	Spojené státy americké

8.

Brazílie

9.

Japonsko

"JAPONSKO

V roce 1947 dostalo Japonsko ústavu určující jeho politický systém. Jde o parlamentní demokracii, císař je „symbolem jednoty Japonska a jednoty japonského národa". Země je národnostně jednolitá a 99 % obyvatelstva jsou Japonci. Nábožensky vedle sebe existuje šintoismus a buddhismus, ale i křesťanství. V Japonsku lze cítit vedle sebe vliv tisíciletých tradic a zároveň působení západních kultur. Ostrovní izolace se dodnes projevuje v určité uzavřenosti vůči cizincům.
Japoncům je vštěpována úcta k stáří, k autoritám, což se projevuje v rodině, a zvláště v práci disciplinovaností i sounáležitostí s firmou nebo institucí, v níž pracují. Typickými vlastnostmi jsou houževnatost a tvrdošíjnost při prosazování vlastních názorů. Další vlastností, vycházející ze zdvořilosti, je neschopnost vyjádřit přímo nesouhlas. Japonci nemají rádi tělesný dotyk, a to ani při pozdravu. Naproti tomu velký význam mají pohyby hlavy, rukou a gesta. K rozhovoru přistupují s úctou k druhé osobě. Projevuje se to navenek tak, že Japonec považuje za netaktní dívat se druhé osobě do očí. Naslouchá druhému a hledí přitom do země.
Ve vzájemném styku osob, a to na jakékoli úrovni, ať soukromé, úřední a zvláště v obchodní sféře, má etiketa větší význam než jinde na světě. Pro začátek obchodního jednání jsou důležité pozdravy a představování účastníků, které jsou velkou formalitou, na niž je nutno se připravit a zvládnout ji. Japonci se mezi sebou zdraví výhradně úklonem a slovním doprovodem, což se doporučuje i cizincům. Nezbytným předpokladem osobního jednání je velké množství vizitek tištěných oboustranně, a to na jedné straně anglicky, na opačné straně japonsky. Je nutno dbát na správné označení funkcí a přizpůsobit je japonským zvyklostem tak, aby byly pro příjemce srozumitelné. Výměna vizitek jako součást představování je obřadem, který je nutno vždy absolvovat.
Pro cizince přichází v úvahu jako jediný dorozumívací jazyk angličtina. Vedoucí představitelé firem hovoří s cizinci téměř výhradně prostřednictvím tlumočníka. Sám průběh obchodního jednání s japonskými partnery se vyznačuje obezřetností, pomalostí, několikanásobným opakováním týchž dotazů. Naprosto nutným předpokladem jednání je trpělivost. Japonský partner chce mít důkladné informace o firmě, s níž jedná, o činnosti firmy, o jednajících osobách, jejich funkcích, pravomocích a působnosti atd.
Rozhodovací proces postupuje od návrhů středních vedoucích ke konečnému rozhodnutí firemních špiček. V hierarchii nejvýše postavení pracovníci se vlastních jednání účastní někdy na začátku a to jen formálně a krátce, a na konci jednání, pokud bylo dosaženo dohody. Rozhodnutí zásadního charakteru nepadají. Nelze proto očekávat, že na přímý dotaz se japonský partner jednoznačně vyjádří odpovědí typu ano - ne. V průběhu jednání se musí japonský partner sám přesvědčit o tom, že ujednání, které uzavře, je pro něj výhodné.
Jakmile však japonská firma podepíše kontrakt, má zájem jej rychle a přesně plnit a bude naléhat všemi prostředky na smluvního partnera, aby dostál svým závazkům.
Nezbytnou součástí jednání s japonskými partnery je výměna dárků či pozorností. Japonští partneři za ně považují předměty specifické pro danou zemi, nikoli firemní propagační materiály. Pro obchodní a podobné jednání přichází v úvahu výhradně oblek s košilí a kravatou. Oblečení musí být vždy čisté, šaty a košile vyžehlené."